Díky za lajky, komentáře nebo i kredity 😉
Zatímco já šla stále dolů, Sandra kvetla. Její břicho rostlo. Byla v pátém, šestém měsíci. Nosila přiléhavé šaty, hladila si břicho, stěžovala si na bolesti zad. Tomáš ji uctíval. Byla nositelkou Jeho dětí. Byla „Svatá“. Já byla Dutina.
Ten kontrast byl brutální. Ona: Měkká, teplá, rostoucí, plná života. Já: Tvrdá, studená, zavřená, plná silikonu.
Mým úkolem bylo sloužit Břichu. Večery probíhaly tak, že Sandra seděla v křesle, nohy vyložené na mých zádech. Klečela jsem na čtyřech jako podnožka, ruce spoutané, maska na očích. Cítila jsem jen váhu jejích oteklých kotníků na své páteři. Občas do mě kopla. To byl signál. Věděla jsem, co mám dělat. Hmatem jsem našla lahvičku s olejem. Začala jsem jí masírovat nohy. A pak břicho. Neviděla jsem ho, ale cítila jsem ho pod prsty. Bylo napnuté, horké. Občas se pohnulo – dítě koplo do mé ruky. Byl to život. Nový život. A já se ho dotýkala s posvátnou úctou a závistí. Plakala jsem pod maskou. Slzy se hromadily. Ne smutkem. Ale dojetím. Ona rodí krále. Já se cítila toho součástí jako pouhá rohožka před jeho trůnem.
Tomáš měl zvláštní fetiš. Miloval Sandru těhotnou, ale nechtěl ji „špinit“ spermatem. „Sandra je čistá,“ říkal. Moje úloha byla tím důležitější.
Když si to rozdávali, bylo to často přímo přede mnou. I když jsem to přes masku neviděla a přes šum neslyšela, cítila jsem vibrace podlahy a intenzivní vůni sexu. Sandra nechtěla polykat, dělalo se jí z toho špatně. Sandra si sedla na mou tvář. Její velké břicho se opíralo o moje prsa. Dusila jsem se pod její vahou a vůní jejího těhotenského potu. Vagínu měla mokrou, otevřenou přímo nad mými ústy. Moje kunda byla taky mokrá, ale naopak pevně uzavřená. Tomáš do Sandry přirážel zezadu, zatímco ona seděla na mně. Já jsem dole lízala její šťávy, které z ní vytékaly při každém jeho přírazu. Byla jsem lapka pod strojem. Když skončil a vytáhl ho, zalomil mi hlavu dozadu, vrazil mi ho až do krku a dokončil se do mě. Sandra se zvedla. A já, slepá, hluchá, jen s čichem a hmatem, jsem jazykem na Sandře hledala každou kapku. Cítila jsem, jak moje kroužky do sebe narážejí. Jejich cinkání s mým mlaskáním muselo tu scénu dokonale doplňovat.
Po pár měsících s kroužky jsem zjistila, že to miluju. To šněrování se stalo rituálem. Jednou za čas kvůli hygieně mně Tomáš odemkl zámek. Vytáhl dlouhý drát. Zzzzzt. Ten zvuk byl jako rozepnutí korzetu. Kroužky se uvolnily. Otevřela jsem se. Jádro vypadlo. Byl to moment hanby. Cítila jsem se rozpadlá. Prázdná. Zranitelná. Rychle jsem se umyla a když to trvalo déle, jako bych prosila: „Zavřít. Prosím, Pane, zavřít.“ Pak to nastalo, Tomáš zavedl Jádro. Provlékl drát. Utáhl. Zacvakl zámek a já jsem byla zase celá. Byla jsem zase Dutina.
V tom tichu pod sluchátky a ve tmě pod maskou jsem si uvědomila jednu věc. Už nepotřebuju vidět svět. Svět je tam venku. Je složitý, bolestivý a plný rozhodování. Můj svět je uvnitř. Je to ten tlak Jádra. Je to ten chlad oceli. A je to občasné kopnutí od těhotné Sandry, které mi připomene, že jsem užitečný nábytek.
Tyto zážitky mě změnily. Uvědomila jsem si, že můj život "tam venku" je jen fraška. Hra na ředitelku v kostýmku. Moje pravá realita byla ocel v rozkroku, Jádro v břiše a Tomášova spokojenost. V práci jsem se přestala soustředit. Na poradách jsem přemýšlela, jestli mám dost utažený drát v piercinzích a jestli jsem doma dobře vyčistila podlahu.
Přišla nabídka. Nadnárodní konkurence chtěla koupit mou agenturu. Částka byla astronomická. Dost na to, abychom já, Tomáš, jeho milenky a budoucí děti nemuseli do konce života pracovat. Podepsala jsem to. Předání firmy bylo tou největší úlevou. Do křesla ředitele jsem usadila svého bývalého podřízeného, Kamila. Vždycky jsem jím pohrdala. Byl to úlisný patolízal, fyzicky nevýrazný, malý, se začínající pleší a věčně nervózníma rukama, které si otíral o kalhoty. Ale teď mi to bylo jedno. Dala jsem mu klíče a odešla jsem.
Ten den, kdy mi píply peníze na účet, jsem udělala poslední svobodné rozhodnutí v životě. Převedla jsem všechny prostředky i dispoziční práva na Tomáše. Zrušila jsem si telefon. Zrušila jsem si e-mail.
„Jsem tady, Pane,“ řekla jsem, když jsem vešla do bytu. Klekla jsem si v předsíni. „Už nemusím zítra do práce. Už nikdy nemusím ven.“
Tomáš se podíval na výpis z účtu v mobilu. Usmál se. Byl to úsměv vlka, který právě sežral celou ovci i s ohradou. „Výborně. Takže už nepotřebuješ ani ty kostýmky.“ Otevřel mou skříň s oblečením. Všechno vyházel. Drahé hedvábné halenky, sukně, džíny, kabáty. „Do pytlů. Dáme to charitě. Ty už budeš potřebovat jen kůži, latex a ocel.“ Dívala jsem se, jak můj civilní život mizí v černých pytlích na odpadky. Necítila jsem smutek. Cítila jsem absolutní svobodu.
Rozlučkový večírek
Nevěděla jsem to, ale můj odchod do "důchodu" nezůstal utajen. Tomáš ještě před zrušením mého mailu z něj mým jménem rozeslal pozvánku všem mým bývalým zaměstnancům na velkolepou rozlučkovou párty v luxusním soukromém klubu. Byli pozváni všichni – od nového ředitele Kamila přes manažery, účetní až po kluky z údržby.
O týden později mě Tomáš s Klárou odvezli autem. Oblečenou v dlouhém kabátu s kapucí mě dovedli k zadnímu vchodu. Bylo zamluvené celé patro s barem, pódiem a VIP salonky vzadu. Zvuk hlubokých basů se mi zařezával do kůže.
„Dneska tě čeká velké finále, Dutino,“ pošeptal mi Tomáš, když jsme stáli za těžkým závěsem oddělujícím pódium od sálu. „Léta jsi těm lidem vládla. Dneska jim ukážeme, co se stane s ředitelkou, když pochopí svůj skutečný úděl. Sundej ten kabát.“
Uposlechla jsem. Zkusila jsem si na sebe vzít masku Offline, ale Tomáš mě zastavil. „Dneska ne. Chci, abys všechno viděla a slyšela. Abys viděla, kým jsi pro ně byla, a kým jsi teď.“ Zůstala jsem stát úplně nahá. Tomáš mi vložil do úst ocelový O-kroužek, roztáhl mi rty do trvalého šklebu a zajistil ho řemínky na zátylku. Klára přistoupila a pevnou lankovou páskou mi velmi těsně podvázala kořeny obou mých těžkých prsou, takže ještě více naběhla a trčela dopředu. Na samotné bradavky mi připnula stahovací kovové svorky s malými řetízky, které měly vlastní váhu. Bolelo to a vzrušovalo zároveň. A mezi nohama se třpytila stříbrná klec z třiceti spojených kroužků s masivním zámkem.
Slyšela jsem mikrofon, jak ho Tomáš zapnul. Ozvalo se zapískání zpětné vazby a pak jeho hlas: „Vážení, díky, že jste dorazili zapít odchod vaší bývalé paní ředitelky. Znáte ji jako tvrdou ženu s ostrými lokty. Ale já vám chci dnes večer ukázat její skutečnou, syrovou podstatu. Její největší přání nebylo řídit firmu. Její největší touhou bylo být řízena. Být zbavena odpovědnosti. Být zredukována na pouhý nástroj... k vaší osobní dispozici. Pánové, dámy... vaše nová Dutina.“
Závěs se rozhrnul. Ostré světlo mě oslepilo. Klubem to zahučelo překvapením. Pak, když k nim naplno dospělo, v jakém stavu před nimi jejich bývalá, obávaná šéfová klečí, se sálem rozlehl potlesk. Vyděšený, zvrácený, vzrušený potlesk. A pískot.
To, co následovalo, byla dlouhá, nekonečná noc organizovaného šílenství. S ocelovým O-kroužkem v ústech a svorkami na bradavkách jsem se plazila po luxusním koberci v hlavním salonku, obklopená lidmi, kteří se mě ještě před měsícem báli zdravit na chodbě.
Zpočátku nikdo nevěděl, co má dělat. Prvotní šok je paralyzoval a držel je v uctivé vzdálenosti. Ale s každou další vypitou sklenkou a s každým mým tichým, odevzdaným zachroptěním přes ocelový kroužek začala atmosféra hmatatelně houstnout. Společenské konvence, firemní hierarchie a letitý respekt se přímo před mýma očima rozpouštěly a měnily se v syrový, animální chtíč. Vzduch v salonku ztěžkl natolik, že se to zakázané erotické dusno stalo téměř nesnesitelným. Viděla jsem, jak si muži nervózně povolují kravaty, jak se jim lesknou oči a jak si navzájem vyměňují dravé, povzbuzující pohledy, kterými se navzájem ujišťovali, že tohle se opravdu děje a nemá to žádná pravidla. Zvědavost a temná, perverzní touha beztrestně pošlapat nedotknutelné tabu pomalu vítězily nad posledními zbytky zábran. Všichni už to chtěli udělat, čekali jen na někoho, kdo sebere odvahu jako první a strhne tu šílenou lavinu.
Začalo to údržbáři a kluky z IT. Znali mě jen jako paničku v kostýmku. Byli hrubí, popadli mě za vlasy a bez okolků mě zneužili. Jeden mi narval penis do úst přes ten chladný ocelový kroužek, druhý mě zalehl zezadu a tvrdě mě prorazil do análu. Moje sešitá, okovaná vagína těžce cinkala s každým jejich přírazem do podlahy. Plakala jsem, nemohla jsem polykat sliny a dávila jsem se v slzách naprostého štěstí. Viděla jsem v kruhu kolem sebe zírající účetní a markeťáky. Tleskali a povzbuzovali je.
Když skončili muži, nastoupily ženy. Moje bývalé podřízené. Ženy, které se mě dříve bály, záviděly mi a s úctou mi uhýbaly z cesty, teď stály nade mnou s ledovým posměchem. Manažerky a asistentky, stále oblečené v drahých večerních šatech, odhodily veškeré zábrany.
Ony mne ponížily na nové, ještě hlubší dno. Ženy, které se mě dříve bály, záviděly mi a s úctou mi uhýbaly z cesty, teď stály nade mnou s ledovým posměchem. Manažerky a asistentky, stále oblečené v drahých večerních šatech, odhodily veškeré zábrany. Tři z nich si přes elegantní sukně nasadily masivní, tvrdé silikonové strap-ony. Zatímco jedna mě hrubě chytila za vlasy a vrazila mi ten obrovský umělý úd přes ocelový kroužek rovnou do krku, druhá do mě nemilosrdně, nasucho najela zezadu do análu. Cítila jsem, jak se mi stěna střeva napíná a zevnitř drtivě dře o Jádro v zašité vagíně. Bylo to tvrdé, necitlivé a plné chladné ženské pomsty.
Další ženy z účtárny stály kolem mě a bavily se mým utrpením. Jejich dlouhé nehty s dokonalou manikúrou se mi zarývaly do zad, zatímco se střídaly v tom, jak mi fackovaly má podvázaná, naběhlá prsa. Plesk. Plesk. Rány dopadaly na citlivou, napnutou kůži z obou stran, prsa se otřásala pod tíhou jejich úderů a svorky na bradavkách mi s každým švihnutím vysílaly do mozku blesky bolesti. Smály se mi, nadávaly mi do kurev a šlapek. Každé plácnutí do prsou, každé hluboké proražení mého hrdla a zadku cizím plastem, ovládaným mými vlastními kolegyněmi, mě fyzicky ničilo, ale psychicky mě to vynášelo do nebeských výšin. Moje dřívější autorita byla definitivně rozdupána jejich lodičkami. Byla jsem pro ně jen bezejmenný, děravý kus masa na hraní. Slintala jsem kolem umělého penisu jedné asistentky, zalykala se umělým údem další manažerky v zadku a s fanatickou, perverzní vděčností jsem přijímala každou ránu do svých zmučených prsou. Byla jsem opojená štěstím z toho, jak hluboko mě mé vlastní zaměstnankyně degradovaly.
Pak najednou zmizely, na mě si začalo užívat oddělení procurementu. Ještě se smáli, že mě vytendrovali za jejich oblíbenou cenu. A pak se mé bývalé podřízené vrátily. Vypadalo to, že se na něčem domluvily. Asistentky mi surově roztáhly nohy a přitiskly mě k zemi. Ostatní ženy, asi 25 se postavily do řady vedle mě, přímo před můj obličej. Jejich tváře, dříve maskované pracovní slušností, teď zářily zvráceným triumfem. První z nich, vedoucí marketingu, ke mně přistoupila, vyhrnula si sukni a sedla mi přímo na obličej. Ocelový O-kroužek v mých ústech jí sloužil jako opora. Musela jsem začít lízat. Okamžitě. Můj jazyk pracoval pod tlakem její váhy, zalykala jsem se pachem jejího parfému smíchaným s jejím vzrušením. Kolem mě stály ostatní ženy, tleskaly a povzbuzovaly ji, zatímco mi fackovaly má podvázaná prsa a tahaly za svorky na bradavkách.
Když vedoucí marketingu dosáhla hlasitého, křečovitého orgasmu a její tělo se nade mnou otřáslo, vystřídala ji hlavní účetní. Pak přišla na řadu recepční. Střídaly se jedna po druhé, jako na běžícím páse. Byl to rituál čisté ženské dominance. Každá na mě byla tak dlouho, dokud se neudělala. Přitom z nich na mě vytékalo sperma, které měly od kolegů vystříkané ve svých kundách, mnohé z nich měly neuvěřitelně silné, mokré orgasmy. Cítila jsem, jak mi jejich horké, lepkavé šťávy stékají po tváři, krku a máčejí mi vlasy i naběhlá prsa. Byla jsem celá zmáchaná jejich sekrety, voněla jsem jejich rozkoší, zatímco můj zašitý rozkrok pulzoval v křečích uzamčené frustrace. Sloužila jsem jim, byla jsem jejich živou hračkou, jejich výlevkou na rozkoš, a prožívala jsem u toho absolutní nirvanu z vlastní degradace. Moje dřívější autorita byla definitivně rozdupána jejich lodičkami.
A pak přišel on. Kamil. Můj nástupce. V obleku, který mu příliš neseděl. Tváře měl zarudlé vzrušením, ale v očích měl stále ten uhýbavý pohled patolízala, který se najednou ocitl na vrcholu moci. Dav mých bývalých podřízených mu udělal místo. Klára, která se celou dobu smála v rohu, mi hrubě zaklonila hlavu, abych se mu musela dívat přímo do očí.
„Tak, paní ředitelko,“ řekl Kamil, „Dlouho jsem na tuhle chvíli čekal. Teď uvidíme, jak umíte poslouchat.“
Rozepnul si kalhoty a ten jeho intenzivní, živočišný pach mě udeřil do nosu. Bylo to surové, nepříjemné, ale místo odporu jsem cítila jen elektrizující vlnu odevzdání. Povalil mě na záda. Jeho ruka, pevná a majetnická, mi omotala krk, zatímco druhou surově chytil mé podvázané prso. Vnikl do mě zezadu. Bylo to tvrdé, neohrabané a plné neforemné síly. Nebyla v tom elegance, jen čistá snaha o dominanci nad ženou, kterou dříve nemohl mít. Zasyčela jsem bolestí pod kroužkem, ale mé tělo se mu podvolilo. Byl to můj Pán, byť jen na tuto noc. Neustále mi přitom šeptal do ucha, jaké změny ve firmě provede, jak zruší mé projekty, a po každé větě zdůraznil, že teď je králem on a já jsem jen nástroj k jeho vyprázdnění. Chtěla jsem popsat víc, jaké vzrušení, mi to poskytovalo. Ale omezím se jen na to, že jsem u toho tekla jak nikdy. V tom je myslím vše
Když skončil, vyprázdnil se mi přímo do tváře, přes můj nos a oči, zatímco jeho ruka mě drtila na koberci. Byl to surový akt, kterým si označil své teritorium. A já jsem – s jeho spermatem stékajícím mi po obličeji – cítila absolutní klid a štěstí. Konečně jsem byla na svém místě.
Když nad ránem orgie utichly, zůstala jsem ležet uprostřed roztahaných skleniček, zničená, oteklá a pokrytá tekutinami mých podřízených. Ostatní buď popíjeli, Nebo se oddávali jeden druhému. Tomáš přistoupil ke mně. Uvolnil řemínky na zátylku a vytáhl mi z úst O-kroužek. Bylo to po mnoha hodinách. Čelisti jsem měla křečí tak stažené, že jsem nemohla zavřít pusu, ale on k mým rtům přiložil mikrofon.
„Máš něco na srdci, Dutino?“ zeptal se pobaveně nahlas, aby to všichni přeživší v sále slyšeli.
Napolykala jsem vše, co jsem měla ulpělé v ústech, protáhla zatuhlé svaly a nadechla se. Hruď mi zalévala nepopsatelná euforie. Každá buňka mého zničeného těla zpívala. „Děkuji... děkuji vám všem...“ řekla jsem silně, pevně a oddaně. „Byla to lež. Řídit vás byla chyba. Moje místo... moje jediné místo je tady... na zemi, roztáhnutá a zlomená. Tomáši... Pane... děkuji ti za to, žes mě vysvobodil. Odteď už nemám budoucnost... nechci mít... zavři mě. Zavři mě úplně, do temnoty a do ticha... napořád. Jsem vaše Dutina. A chci v tomhle zůstat 24 hodin denně... už navždycky...“
Pustila jsem mikrofon a za bouřlivého potlesku pomalu, ladně a tiše zabořila obličej do propoceného koberce u Tomášových nohou. Konečně to bylo tady. Pád na absolutní dno a já se ho odmítala pustit.
