Tichá dohoda
Na konferenčním stolku stála napůl vypitá láhev Aperita a skleničky s ledem. Vzduchem se nesl smích, ale pro mě a Ivetu měl ten večer úplně jiný rytmus. Veronika seděla uprostřed gauče, vtipkovala a užívala si volný večer. Netušila, že pokaždé, když odešla do kuchyně pro led nebo na záchod, se vzduch v obýváku proměnil v elektrické pole.
„Doleju vám,“ usmál jsem se a nešetřil jsem. Věděl jsem, co dělám. Alkohol měl uvolnit zábrany, které jsme s Ivetou kolem sebe už měsíce stavěli. Její přítel s ní nikdy nejezdil, a možná proto to mezi námi tak nebezpečně jiskřilo.
Když Veronika odešla do kuchyně zkontrolovat telefon, Iveta se pro natáhla pro skleničku. Naše pohledy se střetly – dlouhé, intenzivní, bez hlesu. Jakmile uslyšela z kuchyně cinknutí nádobí, sjela rukou níž a jakoby omylem mi přejela po koleni. Její prsty tam zůstaly o vteřinu déle, než bylo slušné. Lehce se kousla do rtu a já cítil, jak se mi zrychluje tep.
„Moc mu to nedáváš,“ zamrkala na mě spiklenecky, když se Veronika vracela.
„Ale jo, dneska slavíme,“ mrkl jsem zpátky.
O hodinu později už Aperito udělalo své. Veronika začala mluvit pomaleji, hlava jí těžkla a nakonec se unaveně opřela o Ivetino rameno. Netrvalo to ani deset minut a její pravidelný dech prozradil, že tvrdě usnula.
V obýváku nastalo hrobové ticho, které přerušovalo jen tlumené hraní televize. Iveta se na mě podívala přes Veroničinu hlavu. Její oči byly mírně ztěžklé alkoholem, ale naprosto soustředěné na mě. Pomalu, abychom Veroniku nevzbudili, jsme se k sobě začali přibližovat...
