Byl pozdní aprílový den, vzduch voněl po jarním dešti a slunce se snažilo prorazit skrze mraky, když jsem dorazil před místní supermarket. Ten den jsem neměl v úmyslu nic jiného, než rychle udělat nákup a zase se vrátit domů. Nicméně, jakmile jsem překročil práh obchodu, moje plány se začaly měnit.
Stál jsem ve frontě u pokladny, když jsem ji poprvé uviděl. Byla to žena, asi 35-37 let, s krásnou hnědou pletí a štíhlou postavou, která se perfektně doplňovala s jejím svůdným úsměvem. Její zelené oči, které se leskly jako smaragdy, mě doslova přiměly zírat. Měla na sobě obyčejné legíny a volný svetr, ale i tak vypadala, jakoby právě vystoupila z módního časopisu. Dlouze jsem si ji nenápadně prohlížel, stála kousíček předenou va frontě u pokladny.
Projdu pokladnou, platím, odcházím s malým nákupem na večer. Najednou, vyjdu před obchod a stalo se něco neočekávaného. Na parkovišti před obchodem se jí převrátil nákupní košík. Zelenina, pečivo i jogurty se rozlétly po zemi, a než jsem si to uvědomil, už jsem se směrem k ní vydal, abych jí pomohl.
„Jsem tak nešikovná!“ zasmála se, když jsem jí podal lahvičku kefíru, která jí málem utekla na silnici. „Děkuji! Jsem Lenka.“
„Jsem Erik,“ odpověděl jsem, zatímco jsem si užíval její přítomnost. Když se na mě podívala, cítil jsem, jak mi buší srdce. Bylo to zvláštní pouto, které se mezi námi vytvořilo během několika málo okamžiků.
Poté, co jsme se úspěšně vyrovnali se všemi jejími věcmi, se Lenka na mě podívala s vděčností. „Zvu tě na kávu z automatu, jako poděkování za pomoc. Co říkáš?“
„To zní skvěle,“ povzbudivě jsem ji podpořil, a tak jsme se vypravili k nedalekému automatu. Seděli jsme na lavičce, zatímco jsme usrkávali naši kávu a povídali si. Byl to náhodný začátek, ale ve vzduchu to jiskřilo.
„Tak co rád děláš ve volném čase?“ zeptala se, zatímco si hravě hrála s pramenem svých vlasů. Uvědomil jsem si, že jsem se dostal do slabé chvíle. Měl jsem potřebu jí říct o svých zálibách, ale místo toho jsem se jen k ní přiblížil.
„Rád cestuji, poznávám nová místa,“ odpověděl jsem.
„To je skvělé, já bych si také přála více cestovat,“ zasmála se, a její úsměv mi snad lehce rozbušil srdce.
Po hodině, kdy jsme si vyměnili příběhy a smích, jsme se rozhodli, že si vyměníme telefonní čísla.
Když jsme se rozloučili, vyrazil jsem domů s úsměvem na tváři. Byl jsem překvapen, jak mě jedno náhodné setkání mohlo tak potěšit.
Asi po týdnu mi přišla zpráva. „Ahoj, Eriku jak se máš? Chodíš ještě nakupovat, nebo už máš vše potřebné?“
Odpověděl jsem jí a od té doby jsme si začali vyměňovat zprávy téměř každý den. Každá konverzace mě přiváděla blíž a blíž k ní.
Jednoho slunečného odpoledne jsme se domluvili na schůzce. Oblekl jsem si svůj nejlepší outfit, věděl jsem, že je důležité udělat dobrý dojem. Když jsem dorazil na místo, Lenička už tam čekala....
