Napětí v místnosti už nebylo jen tiché. Bylo soustředěné. Husté. Jako by se každé slovo i pohled ukládaly do prostoru a zůstávaly tam déle, než bylo obvyklé.
„Teď si sedni,“ řekl.
Neukázal kam. Neurčil přesně. Jen dal pokyn.
Chvíli váhala. Ne proto, že by nechtěla poslechnout. Ale protože si uvědomovala, jak silně na ni působí samotná jednoduchost jeho hlasu.
Nakonec se posadila na okraj pohovky.…