Dlouho jsem ten pocit nedokázala pojmenovat. Vlastně jsem v té době vůbec netušila, že pro to, co se mi honí hlavou, existuje nějaký oficiální termín. Snívala jsem o vztahu, který by většině lidí nedával smysl, ale pro mě byl dokonalou vizí štěstí. Toužila jsem po muži, který by mě bezmezně miloval, respektoval a uctíval jako ženu. Chtěla jsem někoho, kdo mě bude rozmazlovat, starat se o mě a vytvoří mi bezpečné, pevné zázemí, abych mohla zářit. Ale zároveň… zároveň jsem potřebovala absolutní svobodu. Prostor pro své milence. Touhu žít bez okovů monogamie, ale s vědomím, že se mám kam vrátit.
Před pár dny jsem se konečně hecla. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem mačkala tlačítko „odeslat“ u inzerátu, kde jsem tyhle své skryté touhy popsala.
Reakce mě zaskočila. Ozvala se mi spousta mužů. Nebudu lhát, neskutečně mi to imponovalo. Ten příval mužského zájmu mi vlil do žil novou vlnu sebevědomí, jenže když jsem zprávy procházela blíž, nikdo mě vyloženě neoslovil. Většina z nich vůbec nechápala, co vlastně chci. Nakonec jsem ale svolila a dvěma z nich dala další kontakt.
S tím prvním to skončilo dřív, než to vůbec začalo. Jakmile jsem mu na rovinu vyložila svou představu, zjistila jsem, že je to na něj moc. Lekl se. Moje touha po nadvládě a svobodě pro něj byla příliš velké sousto.
Ale ten druhý? Ten byl jiný.
Začali jsme si psát a hovor plynul tak přirozeně, až jsem nechtěla věřit, že se to děje. Slovo dalo slovo a domluvili jsme si schůzku. Když nastal ten den, nervozitou se mi svíral žaludek. Autem zastavil kousek od mého domu. Když jsem k autu přicházela, vystoupil a smál se. U muže mě vždy dokáží pohltit oči…. jeho očím se to podařilo. Jako muž se mi moc líbil.
Zašli jsme na kávu. Stála jsem naproti němu a fascinovaně ho poslouchala. Hodně se zajímal o moji práci i o mě samotnou… Nebyla jsem na takový hluboký zájem zvyklá a hrozně moc mi to imponovalo.
Pak jsme si sedli zpátky do auta, kde jsme dál mluvili. Byl vtipný, chytrý, ale zároveň v sobě měl hlubkou pokoru. Nebylo nic, co by mi na něm vyloženě vadilo. Moje nervozita sice pomalu opadávala, ale v hlavě mi šrotovaly pochybnosti. Když schůzka skončila a on odjel, vrátila jsem se domů a sedla si do ticha svého bytu.
Přemýšlela jsem. Navenek na mě nepůsobil tak submisivně, jak jsem si původně představovala. Vyzařovalo z něj sebevědomí a cílevědomost. Působil spíš jako dominantní muž. Jenže vteřinu nato mi to došlo. Vždyť tohle je přesně to, co potřebuji. Potřebuji lva pro vnější svět. Sebevědomého muže, na kterého můžu být hrdá. Ale doma? Doma chci nulu, která mě bude poslouchat na slovo, plnit mé příkazy a jednou bude s absolutní pokorou poslouchat i mého milence.
Kousala jsem se do rtu a dívala se na displej telefonu. Napíše mi vůbec ještě? Neodradila jsem ho?
Telefon pípl. Rozsvítil se text, který mě v té vteřině absolutně odstřelil z reality.
„Byl jsem s tebou zamčený a chtěl jsem ti dát klíček, ale styděl se…“
Zůstala jsem zírat na displej, neschopná slova. Tělem mi projel tak intenzivní pocit horka a vzrušení, až se mi zatajil dech. On věděl. On celou tu dobu věděl, co jsem zač. Ta slova mě zasáhla plnou silou a uzamkla mě v mé vlastní touze po nadvládě.
V tu chvíli jsem to věděla s absolutní jistotou. Tohle je to, co jsem celý život hledala. Tohle je svět, ve kterém chci růst. Jak si myslíte, že tohle může pokračovat? 🔒
