Díky za lajky, komentáře nebo i kredity 😉
Po akci na erotickém veletrhu se situace doma podivně uklidnila. Zvrácené choutky Tomáše a obou holek se na té veřejné exhibici vyčerpaly, a jak se blížil termín Sandřina porodu, jejich pozornost se přesunula od mé trvalé, veřejné degradace k praktičtějšfím záležitostem. Zůstali jsme zavření v našem domě, ale to neznamenalo, že bych já měla odpočinek. Má role se jen tiše, ale o to definitivněji, změnila.
S laktací se mi změnilo celé tělo. Prsa se mi pod náporem hormonů a neustálého odsávání nalila a ztěžkla o dobré dvě čísla. Zduřelé modré žíly na nich prosvítaly pod bledou, napjatou kůží. Můj obličej po tom všem už byl jen maskou bez výrazu, s očima prázdnýma a ústy navždy pootevřenými díky O-kroužku. Břicho se mi vlivem vysokých dávek simulujících těhotenství mírně zakulatilo, což Tomášovi nadmíru vyhovovalo – vypadala jsem teď ještě víc jako tupý "chovný kus". Byla to zvláštní dichotomie. Byla jsem na samém dně společenského žebříčku této domácnosti, ale zároveň jsem v sobě nosila tekutinu, na které teď závisely jejich plány.
Zatímco přípravy na porod samotného dítěte šly úplně mimo mě – to byla záležitost "lidí" – já dostala úkol, který mě naplňoval zvláštní, fanatickou hrdostí. Moje existence byla zredukována na servis 24/7. Jedním z mých hlavních příkazů bylo připravit Sandřin poševní vchod na porod pomocí Aniballu.
„Sandra nebude riskovat natržení hráze,“ rozhodl Tomáš jednoho večera suše. „Ale sama na to cvičit nebude, je to pro ni ponižující a namáhavé. Ty jsi tady od hrubé práce, Dutino.“ Sandra zpočátku protestovala, nechtěla se mě dotýkat, ale Tomášův příkaz byl jasný. Každý večer jsem musela klečet s nataženými gumovými rukavicemi u nohou rozvalené Sandry a metodicky jí nafukovat balónek uvnitř vagíny. „Tvůj cíl je dostat ji na obvod 35 centimetrů,“ zněl příkaz. Brala jsem to jako posvátnou misi. Zatímco moje kunda byla trvale zašitá, uzamčená a zrezivělá ve třiceti kroužcích, já se s chladnou pečlivostí starala o roztažnost a pružnost té její. Sledovala jsem stupnici, masírovala jí hráz a snášela její kopy a urážky, když to bolelo. „Dělej to pořádně, ty bezcenná děvko,“ syčela na mě Sandra. A já jsem s pokorou plnila její rozkazy. Moje mechanická, tupá poslušnost se vyplatila – když Sandra nakonec rodila, proběhlo to rychle, hladce a zcela bez poranění, přesně jak Tomáš naplánoval.
Když Sandra porodila malého Tomáška, já jsem byla též připravena. Zatímco ona ležela v ložnici a přijímala gratulace a dárky, já jsem byla převezena do nově upravené místnosti. Bývala to šatna bez oken. Teď to byl Box. Zvuková izolace na stěnách. Na zemi matrace potažená omyvatelnou gumou. V rohu stojan na odsávačku a kanystry na mléko. A uprostřed velká ocelová klec pro psa.
„Teď, když máme dítě, nemůžeš se tu motat po domě,“ vysvětlil Tomáš, když mě tam poprvé zamykal. „Dítě by se leklo tvojí masky, těch popraskaných cecíků a ocelové kundy. Budeš bydlet tady. Už nejsi člen domácnosti. Jsi vybavení.“
Nikdy jsem dítě nekojila. Klára, jakožto nová teta a zástupkyně matky, odmítla, aby se mé špinavé rty nebo bradavky dotkly malého Tomáška. "Je to dojná kráva, ne chůva," řekla. Stala jsem se jen neživým zdrojem mléka, dojičkou napojenou na stroj.
Kojící rituál byl přesto přísný. Vždycky to probíhalo stejně: Tomáš mě vytáhl z klece. Umyl mi prsa ledovou dezinfekcí (byla jsem sterilní zdroj, trubka, nikoliv člověk). Nasadil mi černou koženou kuklu, která zakrývala celý obličej, hlavu i krk. Neměla ani otvory pro oči. Jen ústa byla volná (pro případ, že by mě chtěl použít on) a drobné otvory pro nos. Zatímco jsem slepá a hluchá klečela, Tomáš na mé obří, bolavé bradavky hrubě narazil plastové přísavky. Zapnul stroj.
Zatímco stroj vrčel a surově ze mě tahal decilitry mléka do kanystru, Klára ohřívala to odsáté a z lahvičky krmila malého Tomáška v obýváku. Sandra vedle pila kávu, četla si časopis a poslouchala pravidelný vrrr-cuk mého odsávání z vedlejší místnosti. „Slyšíš to, zlato?“ volal na ni Tomáš. „Linka běží naplno. Ta věc funguje bezvadně.“ A já, se strojem rvoucím mé dvorce, jsem s každou kapkou odevzdaného mléka cítila hlubší a opojnější uspokojení ze své užitečnosti.
Bylo tak uklidňující si uvědomovat, že jsem kdysi byla bohatá a všechno to pohodlí jsem jim zaplatila já. Ale teď? Nyní jsem byla majetkem. Neměla jsem nic, ani vlastní jméno. Mezi nohama třicet ocelových kroužků a černé silikonové Jádro. V prsou mléko pro cizí dítě. Na očích tmu. V uších šum. A v srdci... absolutní, blažený, prázdný klid. Byla jsem dokonale využitá. Neměla jsem starosti, neměla jsem rozhodování. Měla jsem jen funkci. A tu jsem plnila na 100 %. Dítě se narodilo, firma byla prodána, a já, Simona, jsem zmizela ze světa.
Můj vesmír se scvrkl na rozměry mého „Boxu“ a obývacího pokoje, kam mě vodili na "směny". Ale Tomášovi to nestačilo. Chtěl, aby moje proměna v Biologický Stroj byla absolutní. Fyzická omezení byla jedna věc, ale dokud jsem měla vlastní myšlenky, byla jsem zbytečně složitá.
„Dutina nemá mít myšlenky,“ řekl jednoho dne, když mi měnil baterie v bezdrátových sluchátkách, která jsem teď nosila téměř nonstop. „Stroj má jen program. A tvůj operační systém je zbytečně komplexní. Je plný chyb jako 'hrdost', 'stud', 'ego' nebo 'názor'. Provedeme formátování disku.“
Místo bílého šumu, který mě dříve izoloval, začalo hrát něco jiného. Tomáš strávil noci nahráváním smyček. Jeho hlas, hlas Kláry, hlas Sandry. Upravené, zpomalené, hypnotické, podložené dunivým rytmem, který odpovídal klidnému tepu srdce. Pouštěl mi to do uší 20 hodin denně. Nebylo úniku. Nemohla jsem si sundat sluchátka, byla pevně uzamčená k řemínkům masky. Nemohla jsem vypnout zvuk. Musela jsem poslouchat.
„Tvé jméno je Dutina.“ „Tvá kunda je zrušena. Je to jen jizva s kovem.“ „Tvé mléko není tvoje. Je to palivo pro Pána a Jeho rodinu.“ „Jsi šťastná, když sloužíš. Jsi prázdná, když nesloužíš.“ „Polykej. Drž. Saj. Doj. Dýchej.“
První dny jsem se snažila myslet na něco jiného. Na staré firemní projekty, na filmy, na dětství. Ale ten hlas byl vytrvalý. Vrtal se mi do podvědomí jako ocelový červ. Po týdnu jsem přestala rozlišovat své myšlenky od nahrávky. Když nahrávka řekla „Cítíš se prázdná“, skutečně jsem fyzicky cítila mrazivou prázdnotu v žaludku. Když řekla „Jsi vlhká pro Pána“, moje zrušená, zadrátovaná vagína zareagovala bolestivým, neukojitelným pulzováním, i když byla zamčená v oceli. Můj vnitřní hlas utichl. Byla jsem jen ozvěnou Jeho příkazů. Když mě vytáhli z Boxu a sundali mi sluchátka, byla jsem zmatená tichem. Čekala jsem na povel. Bez povelu jsem jen stála, kývala se v rytmu neexistující hudby a tupě slinila. Stala jsem se robotem.
Odsávání mléka pomocí plastových přísavek bylo pro Tomáše zdlouhavé a technicky nedokonalé. Přísavky nedržely podtlak, padaly, když jsem se v kleci pohnula nebo vrtěla bolestí ze stažených svalů. „Musíme tě upgradovat na systém Click & Milk,“ rozhodl Tomáš znechuceně, když po mně znovu sbíral spadlé hadičky. „Jsi továrna na mlíko, ne nějaká domácí bio matka. Potřebujeme trvalou spolehlivost spojení.“
Sandra seděla v křesle, chovala malého Tomáška a s pobaveným nezájmem sledovala, jak Tomáš vybalil sterilní kanyly, jehly a tlusté ocelové kroužky. „Okolo dvorců,“ instruoval se nahlas, zatímco mi lihovým fixem kreslil značky přímo na napjatou, cévnatou kůži mých nalitých prsou. „Osm kroužků na každé prso. Sever, Jih, Východ, Západ a ještě mezi ně. Jako kompas a směrová růžice bolesti.“ Sandra se zasmála: „Jen dej pozor, ať ty vemena nerozbiješ, potřebujeme zítra dodávku.“
Když skončil, měla jsem kolem každé bradavky masivní ocelovou korunu z osmi tlustých kroužků. Samotné bradavky trčely uprostřed, obrovské, zduřelé neustálým odsáváním, orámované chladným kovem. Po několika týdnech hojení Tomáš přišel s něčím v rukách. „A teď je na ředě adaptér,“ řekl spokojeně. Upravil nemocniční odsávačky. Přidělal na okraje tvrdých plastových trychtýřů malé ocelové karabinky na řetízcích. Přiložil trychtýř na mé prso. Cvak. Cvak. Cvak. Cvak. Zahákl karabiny za mé nové piercingy. Odsávačka teď držela na mém těle čistě mechanicky. Tahala mě za kůži dvorců vlastní vahou. Bolelo to k zbláznění, ale drželo to jako přibité. Když zapnul motor, stroj odsával bradavku trvalým a spolehlivým podtlakem. K tomu tahal snad celé prso ven z těla.
„Dokonalé připojení do sítě,“ pochválil si Tomáš a pohladil ocelový trychtýř. Byla jsem teď plnohodnotná Dokovací Stanice. Mohla jsem s tím chodit, klečet, dokonce i v bolestech spát, a stroj bezpečně dojil. Nemohla jsem to strhnout. Byla jsem pevnou, fyzickou součástí dojícího zařízení. Cítila jsem se jako kus průmyslového hardwaru a ta představa mě zaplavovala perverzním klidem.
Dole jsem měla ocelovou klec a silikonové Jádro. Nahoře jsem měla ocelové dvorce a karabiny odsávaček. Ale uprostřed... ústa. Moje ústa byla posledním volným otvorem, který mohl navíc „cítit“ a teoreticky mluvit. Ale vlivem brainwashingu, kdy mi do uší bylo neustále podsouváno, že „Prázdná ústa jsou hřích, prázdná ústa znamenají odpor“, jsem začala trpět panickou, zvířecí hrůzou z toho, když byla moje pusa prázdná. Když jsem neměla nic v krku, myslela jsem, že selhávám ve své funkci. Začala jsem se dusit panikou. Lapala jsem po dechu jako ryba na souši, sliny mi tekly po bradě a tělo se třáslo hrůzou.
„Podívej na ni, potřebuje dudlík,“ konstatovala Klára chladně, když viděla, jak v kleci naprázdno klapu čelistí a drápu si obličej. Tomáš mi pořídil Spider Gag s dlouhým, tlustým silikonovým dildem, které směřovalo dovnitř krku. Nebylo to jen na chvíli během sexu. Bylo to na trvalé „skladování“. Dildo šlo neskutečně hluboko. Tlačilo na kořen jazyka, dráždilo zadní patro. Když mi ho nasadili a zamkli těžké kožené řemínky za hlavou, moje čelist se roztáhla do maximální, bolestivé polohy. Ale zároveň mě okamžitě zalila úleva. Cítila jsem tu nekompromisní gumu hluboko v krku. Konečně bezpečí. Konečně klid. Byla jsem ucpaná nahoře, pevně zacvaknutá uprostřed i těžce zamčená dole. Ležela jsem v Boxu, odsávačky bzučely a surově tahaly za propíchané piercingy, v uších mi duněl hlas „Jsi plná. Jsi Dutina.“, v puse jsem měla gumu narvanou až do krku a mezi nohama chrastila ocel. Byla to dokonalá, absolutní nirvána. Stala jsem se konečně uceleným, uzavřeným obvodem.
Jakmile se Sandra plně zotavila po porodu, začaly pravé, temné orgie. Já už ale nebyla účastník. Já byla jen zapomenutá, užitková rekvizita v pozadí. Tomáš, Klára a Sandra mě používali jako multifunkční kus koženého nábytku.
Klára milovala dominanci, ale nechtěla se namáhat. Posadili mě do těžkého, dřevěného křesla. Ruce mi pevně přivázali k opěrkám koženými řemeny. Nohy široce roztažené – mých třicet kroužků v rozkroku cinkalo o dřevo sedáku s každým mým záchvěvem. Do úst mi nevycpali roubík, ale vrazili mi tam Klářin obrovský, černý Strap-on. Klára si stoupla přede mě, chytila mě surově za vlasy a vrazila mi ho do krku až na doraz, až se mi zvedl žaludek a začala jsem se dávit. „Drž, děvko. A ani se nehni. Dělej, že jsi jen blbý pařez,“ sykla Klára. Pak si na Klářin klín (čelem k ní, zády ke mně) obkročmo sedla Sandra. Klára začala tvrdě ojíždět Sandru. S každým prudkým přírazem Klářiny pánve dopředu se její umělý úd, ukotvený v mém hrdle, pohnul – a narazil mi brutálně do mandlí. Byla jsem jen živý, slintající píst. Byla jsem tlumič nárazů pro jejich hrátky. Dusila jsem se, oči mi slzely pod slepou maskou a hutné sliny mi tekly přes bradu na Klářina stehna. Tomáš seděl vedle v křesle, klidně kouřil doutník a pobaveně to sledoval. Občas přišel a zkontroloval, jestli mi odsávačky na prsou, pověšené na piercingových kruzích, správně fungují a jestli neustále "dojím" do kanystrů, zatímco se dávím Klářiným umělým pérem. Cítila jsem se absolutně, do morku kostí využitá. Každý můj otvor mechanicky pracoval pro jejich rozkoš a Tomášův zisk. „Podívej, jak krásně funguje v zátěži,“ usmíval se Tomáš na holky přes oblak kouře.
Tomáš a Klára pili ten večer hodně vína. „Dutina má žízeň,“ řekla najednou Klára a tvrdě do mě kopla, až jsem spadla z křesla. Klečela jsem na zemi s otevřenými, O-kroužkem fixovanými ústy. Klára si dřepla těsně nade mě, stáhla kalhotky a sedla si mi přímo na tvář. Tomáš si stoupl před ni, rozepnul kalhoty. Udělali ze mě doslova průtokový ohřívač a biologickou výlevku v jednom. Klára do mých úst začala prudce močit. V tu samou chvíli mi Tomáš vrazil svůj penis do krku (skrz Klářin horký proud moči). Musela jsem hrubě sát a polykat jeho, zatímco jsem pila její vylučování. Byla to zvrácená kakofonie chutí – horká, kyselá moč, agresivní mužský pot, Klářina předstěrvičí šťáva smíchaná s gumovým pachem mé masky. V uších mi z podsouvané nahrávky neustále jelo: „Jsi Odpad. Odpad polyká odpad. Odpadu to chutná. Jsi výlevka.“ Když se Tomáš s heknutím udělal do směsi v mém krku, Klára mě ještě nepustila. Dál mi tiskla hlavu k podlaze svými stehny, dokud jsem s dávivým reflexem nespolkla poslední slizkou kapku jejich smíšených tekutin – spermatu plavajícího v moči. Pak se zvedla, utřela si vagínu do mých slepených vlasů a silně mě nakopla rovnou do zašitého rozkroku. „Cinká to jako kasička,“ zasmála se zlomyslně a zapnula si džíny. „Vložili jsme noční vklad.“
Když mě ráno (nebo v noci? Nevěděla jsem, čas v mém izolovaném Boxu neexistoval) odváděli zpátky a zamkli do ocelové klece, znovu napojili ty surové odsávačky, které přes karabiny tahaly mé bradavky, a pustili mi do sluchátek ten známý, hypnotický hlas: „Jsi hodná Dutina. Jsi plná. Jsi užitečná. Jsi na svém místě.“ ...cítila jsem jen a pouze krystalicky čisté štěstí.
Neměla jsem už vůbec žádné starosti. Neměla jsem únavnou manažerskou hypotéku. Neměla jsem ego, které by bylo třeba chránit. Byla jsem jen hrstka děr a ve výhradním vlastnictví mého Pána a jeho rodiny. A usínajíc v té kleci, s krkem plným dilda, jsem toužila po jediném: Aby příště to dildo v krku bylo ještě obrovštější a hrubší. Aby ty karabiny na prsou tahaly ještě nesnesitelněji. A aby ta ocel mezi nohama byla ještě těžší a trvalejší a třeba zrezivěla. Protože čím pevnější, hlubší a bolestivější byla moje klec, tím absolutně svobodnější a dokonalejší se má vymazaná mysl cítila.
