Katuška a Míra – Nová hra

Katuška a Míra – Nová hra, kterou si všichni zamilovali

I. Večer právě začíná
O několik dní později vešel Roman do kanceláře, kde Tereza seděla u počítače a soustředěně upravovala tabulku. Nezvedla oči, ale když zaslechla jeho krok, usmála se.
„Ahoj,“ řekla tiše. „Hele… já jsem nad tím čtvrtkem hodně přemýšlela.“ Udělala pár úprav na klávesnici a teprve pak se na něj podívala. „Bylo to… zajímavý. Vlastně víc než to. Jako... líbilo se mi tam. Moc.“
„Myslíš,“ pokračovala opatrně, „že bych mohla přijít i příště?“
Roman přikývl. „S tím počítáme všichni.“
Tereza naklonila hlavu. „I Katuška?“
„Výslovně od ní mám doručit pozvání,“ odpověděl Roman klidně.
Byl opět čtvrtek večer a Tereza seděla v obýváku na pohovce vedle Romana a Míry. Všichni tři čekali, až Katuška donese večeři. V bytě bylo teplo, na stole svítila jedna tlumená lampa. Katuška byla oblečená – měla na sobě světlé tričko a úzkou černou sukni ke kolenům. Vlasy si tentokrát sčesala dozadu do copu a tváře jí jemně zčervenaly, když zachytila Terezin pohled.
„Můžu se zeptat?“ nadhodila Tereza tiše, obracejíc se na oba muže. „Jak dlouho… už s Katuškou takhle fungujete?“
Roman se pousmál. „V podstatě od začátku vztahu. Ale propracované to máme zhruba rok.“
„A to ji fakt trestáte každý týden?“
„Každý čtvrtek. Tak jsme se domluvili,“ odpověděl Míra klidně.
Tereza se pousmála, ale bylo vidět, že přemýšlí. „A funguje to? Jako… že to opravdu pomáhá?“
„Pomáhá. Hlavně jí,“ řekl Roman a pohlédl na Katušku.
Katuška se zachvěla, aniž by cokoliv řekla. Pokračovala v přípravě stolu, ale bylo znát, že slyší každé slovo. Její uši mírně zčervenaly, a když podávala příbory, ruce se jí lehce třásly.
Na dnešním menu byly domácí bramborové noky s máslem, šalvějí a parmazánem, k tomu lehký salát s dýňovým olejem a opečenými semínky. Vůně se linula celým bytem a vyvolávala pocit klidu a domova.
Katuška se neposadila ke stolu, ale zůstávala u kuchyňské linky, připravená kdykoli přiskočit. Nalévala vodu, nabízela salát, urovnávala ubrousky.
Tereza se chvíli dívala, jak se pohybuje, pak se obrátila k mužům. „A kdy se nají ona?“ zeptala se.
Roman odpověděl klidně: „Katuška vaří jen pro nás. Sama se nají narychlo při přípravě – teď už hlad nemá.“
Tereza se nepatrně zamračila. Pomyslela si, že to musí být dost ponižující. A že jí to přijde zároveň podivně vzrušující.
Katuška právě odnášela prázdné talíře, když nešikovně zavadila loktem o Romanovu skleničku s vodou. Tenké sklo se převrhlo a s tichým žbluňknutím se obsah vylil na stůl a částečně i na Romanovu nohavici.
„Promiňte, pane!“ vyhrkla okamžitě, oči rozšířené panikou. Téměř upustila talíře, jak rychle sáhla po utěrce. „Já… byla jsem nepozorná, pane, promiňte, hned to utřu…“
Klekla si k Romanovi a s chvějícími se prsty začala otírat nejprve dřevěnou desku stolu. Dýchala přerývaně, čelo se jí lesklo nervozitou. Bylo vidět, že ji vlastní nešikovnost hluboce zasáhla.
Roman zůstal klidný, jen se na ni zadíval s mírným náznakem ironie v koutku úst. Míra se lehce narovnal v křesle, ale neřekl nic.
Tereza mlčela, fascinovaně pozorovala výjev před sebou.
Roman se místo toho, aby pokračoval v napomínání, otočil ke straně, kde seděla Tereza. „Víš, jak to u nás obvykle chodí, když se něco takového stane?“ pronesl tiše, skoro nevzrušeně, spíš jako by vysvětloval běžný postup.
„Katuška má svůj sešit,“ pokračoval po chvilce, „říkáme mu Pochvaly a přestupky. Kdykoli něco pokazí, musí to sama zapsat, pěkně stručně a přesně. No a to je pak podkladem pro její hodnocení, které probíhá každý čtvrtek.“
Katuška v tu chvíli už stála u poličky, odkud vytáhla úzký sešit. Byla v tom pohybu jakási mechanická pečlivost, nervózní, ale naučená.
Tereza chvíli váhala, pak se zeptala: „A jaký za to obvykle dostane trest? Je to nějak dopředu dané? Nebo to určíte pokaždé jinak?“
Roman se pousmál. „Neexistuje tabulka, kde by bylo napsáno: rozlitá sklenice rovná se pět ran. Je to věc dohody a taky okamžité situace.“
Míra doplnil: „Trest prostě patří k pravidlům. Hlavní je, že Katuška vždycky ví, proč k tomu dochází a že se jí to líbí.“
Všichni se postupně usadili na svá místa – Roman a Míra do křesel, Tereza na pohovku. Katuška mezitím tiše, s pečlivou pozorností, nanosila na stůl malé talířky se sušenkami, kousky sýra a misku s ovocem. Připravila sklenky, dolila vodu, opatrně urovnala polštáře a ještě jednou přehlédla celou místnost, jako by se ujišťovala, že vše je přesně tak, jak má být.
Roman se naklonil blíž k Tereze a vysvětlil: „Tohle je u nás takový přechodový moment. Když skončí večeře a uklidí se stůl, Katuška připraví všechno k večernímu rituálu. Znamená to, že začíná zábava.“
Tereza sledovala, jak Katuška s jemnou úctou pokládá poslední talířek. V místnosti bylo najednou zvláštní napětí, skoro slavnostní očekávání.
„Tak se jdi připravit, miláčku,“ pronesl nakonec Míra tichým, ale rozhodným hlasem.
Katuška přikývla, s drobným pohledem k oběma mužům a krátkým zastavením pohledu u Terezy, která její rozpaky téměř hmatatelně vnímala. Pak beze slova opustila místnost.

II. Hodnocení s láskou a trpělivostí
Roman se v klidu obrátil k Tereze. „Katuška se před večerním hodnocením vždycky převlékne – většinou do ničeho.“
Po chvíli se dveře pootevřely a Katuška vstoupila zpět do místnosti. Přišla zcela nahá, s rameny lehce svěšenými a v obou rukou pevně svírala svůj sešit. Beze slova přešla ke středu pokoje, rozhlédla se na všechny přítomné a s klidnou samozřejmostí si klekla na připravený koberec, tváří k Romanovi a Mírovi.
Chvíli panovalo ticho, v němž bylo slyšet jen lehké šumění topení a Katuščin zrychlený dech.
Roman otevřel sešit a podal ho Katušce. „Přečti, co jsi tam napsala tento týden.“
Katuška otevřela stránku, na chvíli zatajila dech a pak začala tichým, jasným hlasem číst jednotlivé zápisy:
„V pondělí jsem při vaření připálila rýži, byla jsem nepozorná.“
„V úterý jsem nezamkla vchodové dveře, když jsem šla vynést odpadky.“
„Ve středu jsem neuklidila koupelnu včas, jak bylo dohodnuto.“
„Dnes čtvrtek jsem při sklízení převrhla skleničku s vodou, rozlila jsem ji na stůl.“
„A také dnes jsem byla protivná při snídani a odpověděla jsem Mírovi nezdvořile.“
Místnost naplnilo ticho. Roman se zadíval přes stůl na Míru. „To je nějak moc, ne?“ poznamenal s úšklebkem.
Míra přikývl. „Zdá se mi, že tady někdo potřebuje přitáhnout opratě.“
Roman listoval v sešitě, občas se zastavil a zvedl obočí. „Nezamčené dveře, to je taky slušný výkon. To je skoro pozvánka pro zloděje.“
Katuška rudla, ramena se jí ještě víc stáhla k tělu, stehna tiskla pevněji. Cítila, jak se její tělo pod slovy mužů napíná, vzrušení jí probíhalo pod kůží jako elektrický proud.
Roman si pročítal další zápis. „Neuklizená koupelna. S takovou si tu nakonec, Míro, budeš uklízet sám!“
Pak přešel k poslednímu zápisu. „Protivná při snídani? Tak to je vrchol – chudák Míra se probudí, těší se na hezký den, a první, co slyší, jsou tvoje náladičky.“
Míra se uchechtl: „Divím se, že máš vůbec čas ještě něco rozlít, když toho musíš tolik psát.“
Katuška mlčela, oči sklopené, tváře hořely.
Roman odložil sešit na stůl a opřel se v křesle. „Tak co myslíte, kolik by to dneska mělo být?“ nadhodil s radostným úsměvem.
Míra zamyšleně pokýval hlavou. „Za tenhle týden… pět přestupků, a některé nejsou vůbec malé. Já bych dal aspoň třicet.“
Tereza překvapeně zvedla obočí, ale pak, jakoby v touze zapadnout do místní logiky, nadhodila: „Já bych možná přidala ještě pár navrch. Aby to bylo fakt cítit. Možná pětatřicet?“
Roman nakonec rozhodl, překvapivě šel níž: „Dáme ti pětadvacet. Velkou vařečkou.“
Tereza se krátce zadívala na Katuščino drobné tělo, poznamenala tiše: „To bude fajn.“
Roman vzhlédl ke Katušce. „Slyšelas, Katuško. Je ti jasné, za co je ten trest?“
Katuška zvedla pohled, oči lesklé. „Ano, pane Romane. Trest je zasloužený a ráda ho podstoupím.“
Roman si pomalu stoupl a sáhl po velké dřevěné vařečce, která ležela na připraveném stolku. Katuška se otočila a bez váhání se položila přes opěrku pohovky, boky lehce vystrčila, ruce položila dlaněmi k zemi. Její tělo bylo napjaté, hýždě pevně sevřené, stehna mírně od sebe.
Roman se na chvíli zastavil, změřil ji pohledem, pak pozvedl vařečku a s pravidelným rytmem začal udělovat jednu ránu za druhou. Po každé se v místnosti rozlehl tlumený zvuk dřeva o holou kůži a Katuška tlumeně vydechla nebo krátce sykla. Počítání ran probíhalo tiše jen v její hlavě, tváře hořely studem a oči se jí leskly.
Po pětadvacáté ráně se Roman zastavil, položil vařečku zpět a v pokoji zavládlo ticho. Katuška zůstala chvíli sklopená, dýchala prudce, hýždě jí zčervenaly a po celém těle jí běžel proud vzrušení i úlevy.
Katuška po skončení výprasku beze slova odešla do koupelny. Roman mezitím Tereze vysvětloval další část večera.

III. Vrh kostek nikdy nenaruší náhodu
„Teď přijde na řadu kostkový rituál. Je to něco, co jsme zavedli hlavně kvůli Katušce. Když jsme dřív byli mírní, sama přišla s tím, že chce, aby tresty byly častěji opravdu cítit – a zároveň to nemělo být jen na nás, ale i na náhodě. Proto jsme vymysleli kostky. Po hlavním výprasku se hází nejdřív dvě kostky – podle toho, co padne, určíme počet ran navíc. Pokud by byl součin těch dvou čísel malý, hází se ještě potřetí. Výsledek je vždycky respektován, ať padne cokoliv.“
„A čím se pak trestá?“ zeptala se tiše Tereza.
Roman ukázal na sadu pomůcek na malém stolku. „Čtvrtý hod určí, čím bude další série vedena. Může to být pásek, vařečka, rákoska, šňůra, čerstvý prut nebo něco speciálního, co předem připravíme. Ten seznam je přesně daný.“
V tu chvíli byla Katuška zpět. Šla pomalu, bosá chodidla se dotýkala chlupatého koberce, nahá, s drobnými, pevnými prsy, jejichž bradavky byly ztuhlé jak napětím, tak chladnou vlnou po návratu z koupelny; bříško měla mírně vtažené, boky a stehna působily křehce, až dívčím dojmem, stydké pysky mezi sevřenými stehny lehce růžověly a celý klín byl vlhký a neklidně stažený. Na zadečku zůstaly čerstvé, ostře rudé fleky od vařečky – kůže byla hladká, místy s náznakem otoku, v několika místech se linuly výrazné stopy každé jednotlivé rány. Barva přecházela od světlé růžové na okrajích až po sytě červenou ve středu každého dopadu.
Tereza se naklonila blíž k Romanovi: „Takže… třetí hod kostkou se hází, když je součin prvních dvou menší než deset? Pamatuju si to správně?“
Roman se usmál, v očích mu blýsklo pobavení i napětí. „Pamatuješ si to přesně. Když je výsledek malý, přidáváme třetí hod, aby to nebylo málo. Je to fér – a taky je to pro všechny zábavnější.“
Bylo znát, že se na házení opravdu těší. Katuška mezitím klidně stála, lehce skloněná, a čekala, až dostane další pokyn.
Roman se znovu pousmál, tentokrát s lehkým pobavením, a dodal: „Já mám nejradši, když první dva hody dají součin osm nebo devět. To totiž Katuška musí sama poprosit o třetí hod… A když pak padne víc než jedna…“ Na chvíli se odmlčel, v očích mu zajiskřila radost až dětinsky bezelstná. „To víš, hra je hra!“
Tereza se v napjatém tichu rozhlédla po ostatních a zeptala se: „A kdo vlastně hází?“
Roman s úsměvem vysvětlil: „Hází se popořadě. Nejprve Katuška, pak každý z nás.“
Katuška se skloněnou hlavou sáhla po kostce a lehce ji pustila na stůl. Padla trojka. Míra si vzal druhou kostku, přehodil ji z dlaně do dlaně a hodil směrem ke křeslu. Kostka odskočila na koberec, takže výsledek nebyl od stolu vidět. Míra se usmál: „Miláčku, padla čtyřka.“
Otočil se k ostatním: „Tři krát čtyři – dvanáct ran.“
Roman se ušklíbl a s okatou samozřejmostí prohlásil: „Dneska jsme tu čtyři, bylo by nezdvořilé, kdyby si Tereza nemohla taky hodit. Navrhuju, že dnes přidáme třetí hod, kterým výsledek dvanáct vynásobíme.“ V jeho hlase byla škodolibá radost i jemná provokace.
Všichni chvíli debatovali, nakonec všichni návrh přijali. Tereza cítila, že pravidla tu sice mají váhu, ale zároveň se dají snadno ohnout, když se tím Katušce uškodí.
S napětím hodila kostku. Padla dvojka.
Roman trochu zklamaně odtušil: „Dvanáct krát dva – dvacet čtyři ran. No, aspoň něco.“
Vzal do ruky kostku pro volbu nástroje a hodil ji. „Čerstvě uřízlý prut,“ oznámil a v jeho tónu byla znát jak spokojenost, tak očekávání.
Míra se obrátil ke Katušce: „Souhlasíš s tím, co padlo?“
Katuška nesměle kývla, tělo stále v napětí, pohled sklopený.
Míra ji lehce popohnal: „Tak na co čekáš? Jdi si na zahradu uříznout pořádný prut.“
Tereza se zvědavě zeptala: „Půjde takhle?“
Míra zavrtěl hlavou: „To už by bylo příliš. Vezme si župan.“
Katuška si přes ramena přehodila tmavý župan a šla.
Během její nepřítomnosti zavládlo v místnosti lehké napětí. Tereza zčervenala a nahlas přiznala: „Já se musím přiznat… nikdy jsem si nemyslela, že mě něco takového vzruší. Ale teď… nemůžu na to přestat myslet.“
Roman se na ni zkoumavě zadíval: „Chtěla by sis to dneska vyzkoušet? Mrskat Katušku sama?“
Tereza zavrtěla hlavou a trochu nervózně se usmála: „Asi ne. Ne teď. Nejsem si jistá, že bych to zvládla… tak, jak by to mělo být. Ale možná někdy příště.“ V očích jí zůstalo tiché přání, aby ji pozvali znovu.
Dveře se otevřely a Katuška se vrátila s několika dlouhými pruty v ruce, tváře jí hořely chladem i napětím. „Prut po zhruba patnácti ranách začne být na konci roztřepený, a tím pádem ztrácí účinnost. Takže je potřeba ho vyměnit, aby každá rána byla pořád stejně ostrá,“ vysvětloval dál Roman.
O tom, kdo bude tentokrát mrskat, si oba muži střihli. Prsty vylétly do vzduchu — kámen a nůžky. Míra se vítězně usmál.
„Vyhrál jsem,“ oznámil spokojeně.
Roman se teatrálně zamračil: „Tak jsem se těšil!“
Katuška si stoupla k židli, opřela se břichem o opěradlo a nechala ruce volně sklouznout dolů. Roman pomalu vytáhl z kapsy měkký bavlněný provaz a začal ji přivazoval. Tereza seděla jen o metr dál a poprvé v životě měla možnost si Katušku prohlédnout zblízka. Hýždě měla vyšpulené, protože nohy měla přivázané zvlášť, stehna byla rozevřená, takže mezi nimi bylo zřetelně vidět celé pohlaví — vystouplé, hladce vyholené stydké pysky, napjatý klitoris a mezi půlkami zadečku růžový otvor. Musela uznat, že Katuška je fakt hezká.
Roman pronesl, stále se škodolibým úsměvem: „Trest za chování si musí Katuška snášet bez přivázání — je to takové výchovné. Ale při trestu ze hry s kostkou ji vždycky přivazujeme. Pro její dobro. Ví, že je v bezpečí, rána tak nemůže padnout jinam, než má, i kdyby sebou trhla. A hlavně nemůže uhnout. Pak se můžeme pořádně rozmáchnout, no ne?“
Míra přikývl. „No jasně.“
Začal výprask. Míra stál bokem ke Katuščině tělu, čerstvý prut svíral pevně v ruce. První rány dopadaly na spodní polovinu hýždí, ozýval se jasný, písklavý zvuk nárazu. Stopy po prutu rychle přibývaly, šlehané linie křižovaly už tak zarudlou kůži. Katuška na každou ránu reagovala hlasitě, v krátkých výkřicích, někdy v dlouhém zaječení.
Tereza se naklonila blíž k Romanovi. „Nemá si rány počítat?“
Roman pokrčil rameny. „Viděla jsi už minule, že to je dost náročné, hlavně když už toho má dost. Takže to po ní nechceme pokaždé. Dneska to není nutné.“
Desátá rána padla šikmo přes obě půlky, v tu chvíli Katuška vykřikla nahlas.
Tereza neodtrhla oči od výjevu. „A co to ječení? Jak to snášíte?“
Roman, stále klidný, vysvětlil: „Mírovi se to líbí. Mně občas vadí, jsem přece jen o dost starší, takže když chci klid, předem se domluvíme, že musí být potichu. Za jekot dostane nějaký švihanec navíc. Ale dneska ječí vlastně málo, Míra se před tebou asi chce ukázat jako Katuščin milující partner,“ rozesmál se.
Míra dál uděloval rány v pravidelném tempu. Osmnáctá rána byla vedená přes horní třetinu zadku, Katuška krátce vyjekla, hlas jí přeskočil do slzavého tónu. Kůže na hýždích byla v té chvíli rovnoměrně pokrytá rudými i tmavšími pruhy, některé rány se začínaly zvolna nalévat do fialova, mezi stehna stékaly tenké kapky potu.
Když padla dvacátá čtvrtá rána, Katuška už měla hýždě silně zarudlé, s několika tmavými podélnými pruhy, otok se rýsoval po stranách. Místa, kde se prut překřížil, byla mírně zduřelá a leskla se potem i slzami.
Míra se obrátil na Terezu: „Tak co, spokojená?“
Tereza nebyla schopná slova, oči jí zářily vzrušením.
Katuška mlčela, dech měla přerývaný. Roman ji odvázal, vstala, nohy se jí třásly. Pomalu, téměř nemotorně, se belhala do koupelny. Dveře se tiše zavřely.
„Víš, já jsem ti to minule říkal, ale možná nebylo úplně zřejmé, jak to přesně chodí na závěr večera. Takže – ještě než se rozejdeme,“ povídá Roman, „Katuška nám obvykle poděkuje. No, poděkuje...“ pousměje se. „Spíš je to taková sladká... nebo vlastně hořká tečka.“
Tereza zvedne obočí. Roman pokračuje s pobaveným výrazem, pomalu a přesně.
„Probíhá to tak, že si klekne, někdy na polštářek, jindy ne, a prostě nám oběma poděkuje ústy. Někdy je to něžné, obřadné. Jindy hrubší. Někdy jí to ztížíme – třeba... no, necháme to na jindy.“
Tereza neodpovídá, jen sleduje jeho tvář.
V tu chvíli se vrací Katuška. Čistá, vlasy sčesané dozadu. Zadek nese tmavě červené stopy v jasném rastru prutových ran. Oči sklopené, tváře zrudlé. Klekne si uprostřed místnosti, v tichu.
„Smím poděkovat?“ pronese tiše. „Ústy.“
Roman se ušklíbne. „Když jinak nedáš...“
Míra se přidá: „No tak dobře, když po tom tak toužíš, miláčku. Jen kvůli tobě.“
Krátké ticho. Míra otočí hlavu k Tereze. „Ale máme tu malý problém, viď? Copak s tebou? Taky jsi dnes byla platná pomocnice.“
Roman s hraným důrazem: „To bychom neměli nechat bez poděkování.“
Katuška se nejprve podívá na Míru, pak na Terezu. „Smím poděkovat i paní Tereze?“ zeptá se nesměle.
Tereza ztuhne. „To... to asi ne,“ odpoví tiše. „Tohle není pro mě.“
Zavládnou krátké rozpaky.
„Já myslím, že už půjdu,“ navrhne Tereza.
„Ale kdepak,“ zarazí ji Míra rychle. „To zvládneme jinak. My si to s Katuškou dáme v ložnici, ať tady máš klid.“
Katuška beze slova přikývne a vstává. Každé mírné zhoupnutí boků znovu napíná zčervenalou kůži. Opatrně kráčí s Mírou do vedlejšího pokoje.
Roman se mezitím znovu posadí k Tereze a naleje víno.
„Tak co, jaký byl tvůj druhý čtvrtek? Jak se ti to líbí?“ usmívá se.
Tereza chvíli mlčí. Pak přikývne. „Silné. Víc, než jsem čekala.“
Roman pozvedne sklenku. „To rád slyším.“
Po pěti minutách se Míra vrací, upravený, ale v zásadě ve stejně vzrušeném stavu, v jakém odcházel.
Roman se ušklíbne: „Tak brzy? Dnes to bylo nějaké svižné, co se děje?“
Míra si sedá. „Jen jsem jí čurákem jenom trochu prošťouchnul krček. Nechtěl jsem nechávat návštěvu čekat. Zbytek si vychutnám později, až zůstaneme sami.“
Tereza se rozpačitě pousměje.
Roman vstává a mne si radostně ruce. „Tak jsem na řadě.“
Tereza se z nedostatku témat po chvíli mlčení zeptá:
„Ty s ní mluvíš vždycky tak distingovaně. A teď jsi přešel do explicitnějšího stylu.“
Míra se usměje, trochu unaveně, ale spokojeně:
„Před ní si dávám pozor. Vážně se snažím. Všechno má nějakou formu, gesto, tón… Ale když tu není, nemusím se přetvařovat. Jsem pak prostě chlapskej. A někdy, no… řeknu věci naplno. Jestli ti to vadí, tak se omlouvám, přeci jen se zase tak moc neznáme.“ Pak ale dodá: „Ale neboj. Jakmile se vrátí, zase budu za vzorného.“
Roman se po delší době vrací z ložnice. Má rozcuchané vlasy, trochu zpocené čelo a spokojený, až lehce samolibý výraz. Pohupuje se v bocích jako muž, který právě uspokojil důležité potřeby. Když se opět usadí do svého křesla, sáhne po sklence vína a protáhne se, jako by právě dokončil těžkou, ale radostnou práci.
Tereza, která si do té doby s Mírou jen vyměňovala útržky slov, se na něj obrátí:
„A co bude dál?“

IV. Diskurz
Roman se na ni podívá se zábleskem v oku. „Tady náš večer obvykle končí,“ pokrčí rameny a dopije zbytek vína. „Ale jestli máš – jako náš čestný host – nějaký nápad, fantazii se meze nekladou… pokud nebude Katuška proti,“ dodá s úsměvem.
Ve stejnou chvíli vchází Katuška. Chodidla klade opatrně, ztýraný zadeček, posetý fialovočervenými pruhy, z nichž některé už mokvají; některé jsou jasně ohraničené a tenké, jiné rozpitější, rozlézající se do stran. Vzadu mezi stehny je kůže lehce opuchlá, ve vnitřní rýze ještě vlhne.
V klidu a samozřejmosti, jakou získala dlouhou praxí, si kleká před naši trojici a skládá ruce do klína. Ramena má rovná, bradavky stále ztuhlé.
Tereza ji chvíli pozoruje, než se nakloní blíž.
„Jak se cítíš?“ zeptá se tiše.
Katuška se na ni usměje. „Moc spokojeně. Děkuju.“
Terezu to evidentně vzrušuje, ale i mate.
„A… byla jsi?“ šeptne, a pak se vyjádří jasněji: „Totiž, dosáhla jsi vyvrcholení?“
Katuška zavrtí hlavou a zlehka se usměje. „Ne. Mám to teď od Míry zakázané.“
„Zakázané?“ zopakuje Tereza s překvapením v hlase.
„Ano,“ přikývne Katuška. „Chtěla jsem si být jistá, že to všechno nedělám kvůli sobě. Ale kvůli nim.“
Odmlčí se a sklopí oči. „Když mi to pak dovolí… je to vždycky dar. Ale nechci, abych se snažila kvůli svému uspokojení. Já chci sloužit jim.“
Roman se v křesle spokojeně zavrtí a zadívá se na Terezu:
„To říká pěkně, co?“
Míra jen pokývne hlavou a podívá se na Katušku pohledem, který by sám o sobě stačil k tomu, aby se znovu začervenala.
„Řekni Tereze víc, miláčku. Ať ví, jak to máme zařízené.“
Katuška vzhlédne, pak znovu sklopí oči a tiše, ale jasně spustí. „Ještě jsem panna. Vagínálně i análně. A chci to tak uchovat až do svatby. Totiž on si přeje, abych v den sňatku byla ještě panna… a já to cítím stejně.“
Tereze lehce zacukají koutky. „Aha. Takže… žádné průniky? Ani zezadu?“
Katuška jen pohoršeně zavrtí hlavou. „Ne. Nic takového.“
„Ale orgasmus ti dopřává jinak, ne?“ ujišťuje se Tereza s jemným úsměvem. „Třeba… ústy.“
Katuška trochu smutně zakroutí hlavou. „To Míra nedělá. Nechce. A já to respektuji.“
Tereza ztichne, zjevně zaskočená. Pak zvedne obočí. „Takže… jak vlastně dosahuješ vyvrcholení?“
„Sama,“ odpoví klidně Katuška. „Masturbací. To je jediný způsob, jak mohu.“
Tereza se přetočí blíž, zaujatá. „Ale tys předtím říkala, že máš orgasmus zakázaný… Takže nechápu...“
„Teď ho opravdu mám zakázaný,“ přitaká Katuška a lehce se usměje. „Požádala jsem o to sama. Dobrovolně. Už je to třetí měsíc.“
Tereza se diví stále víc: „Promiň, ale… proč by někdo žádal o zákaz orgasmu?“
Katuška si srovná ruce na kolenou a zhluboka se nadechne. „Uvědomila jsem si, kolik Míra pro mě dělá. Jak moc se věnuje mé výchově. A já mu to nemám jak oplatit. Chtěla jsem alespoň tímto způsobem dát najevo, že si jeho vedení vážím. Že mu patřím.“
V místnosti zavládne na chvíli ticho.
„A na jak dlouho to máš zakázané?“ zeptá se pak Tereza, v jejímž hlase se mísí pobavení i fascinace.
„Zatím ještě měsíc,“ odpoví Katuška. „A pak se uvidí. Míra zhodnotí mé chování a buď zákaz zruší, nebo… požádám o jeho prodloužení.“
Tereza se už neudrží a vyprskne: „Požádáš? Ty sama?“
Katuška přikývne. „Ano. To je součást našeho vztahu.“
Tereza se opře do polštáře a zavrtí hlavou. „Já bych po týdnu bez toho vyletěla z kůže.“
„A vidíš,“ skočí jí do řeči Míra, „Katuška s tím problém nemá! Koneckonců zatím její chování opravdu neodpovídá tomu, abych ten zákaz zrušil, ale to ví sama nejlíp.“
Katuška smutně přikývne.
Po chvíli mlčení napěchovaného nevyřčenými otázkami si Tereza už zjevně nemohla pomoct. Očima přejela od Míry ke Katušce a zpět. „Můžu být trochu impertinentní?“ začala s mírným úsměvem, „ale jak to vlastně máš ty, Míro, s… orgasmem? Když jste s Katuškou zatím, ehm, fyzicky zdrženliví.“
Míra se zasmál, otevřeně, bez stopy rozpaků. „No, přiznám se, že se na naši první noc opravdu těším. Ale zároveň, jako muž bych samozřejmě bez ukojení dlouhodobě nevydržel. Takže mi Katuška… slouží ústy.“
Tereza pozvedla obočí. „A to ti stačí jednou za týden?“ zeptala se překvapeně.
„Jednou za týden?“ Míra se znovu rozesmál. „Ale kdepak. Většinou děkuje každý večer, někdy i přes den, podle nálady a okolností. Má to i ten výchovný aspekt, víš. Domluvili jsme se s Katuškou, že abych uchránil její čistotu, bude mě uspokojovat výhradně takto. A ona to sama přijala jako přirozenou součást svého závazku ke mně.“
Tereza mlčky přikývla, ale bylo vidět, že jí něco dál vrtá hlavou. „Dobře… ale pak mi nejde do hlavy,“ pokračovala opatrně, „jak do toho všeho zapadá tady Roman.“
Roman se v tu chvíli připojil do hovoru, jako by na svou chvíli čekal. „To vzniklo úplnou náhodou,“ začal s hranou skromností. „Přišel jsem jednou na návštěvu, zrovna když se měl konat čtvrteční večer, a Katuška mi sama řekla, ať zůstanu. Prý by jí to udělalo velkou radost.“
„A ona sama vám navrhla, že vám bude také takto... děkovat?“ upřesnila Tereza, nejistá, zda správně chápe narážku.
„Přesně tak. Bylo to její přání. A já jsem, přiznávám, nebyl proti. Bylo to překvapivé, ale moc příjemné. A časem se to stalo tradicí. Pomáhám Mírovi s její výchovou... a ona se mi za to ráda odvděčí.“
Tereziny oči sklouzly ke Katušce, ta seděla klidně a bez stopy studu. Vypadala spokojeně, dokonce hrdě.
Tereza si přisunula skleničku blíž k sobě a pomalu si srkla. Chvíli hleděla do skla, než znovu zvedla oči k Mírovi. „A nevadí vám,“ začala pomalu, „že Katuška vás takhle uspokojuje i před Romanem?“
Míra pokrčil rameny. „Nevadí. Je to náš společný projekt. Katuška je šťastná, že může sloužit, Roman je na ni přísný a důsledný, což ona potřebuje, a já jsem s tím v pohodě.“
Tereza se zamračila, tentokrát spíš zamyšleně než kriticky. „A nikdy jsi… nežárlil?“
Katuška do hovoru tiše vstoupila. „Míra ví, že moje ústa patří jen jemu. Romanovi děkuju, ale nepatřím mu. Ne tak, jako jemu.“
„To je pravda,“ přitakal Míra. „Nikdy jsem necítil žárlivost. Naopak, když ji vidím, jak se snaží, jak pokorně a s nadšením slouží, cítím hrdost, jak je dobře vychovaná.“
Večerní atmosféra se pomalu zklidňovala, ale v místnosti zůstávalo zvláštní napětí, jako by se ještě něco mělo stát. Tereza se mírně pousmála a s klidem v hlase pronesla:
„Vlastně mě napadlo něco, co bych vám mohla ukázat. Námět na takovou... hru. Promýšlela jsem to celý týden. Je to samozřejmě určeno speciálně pro Katušku.“
Oba muži zareagovali okamžitě a téměř současně:
„To zní slibně,“ řekl Roman s náznakem pobavení.
„Tak povídej, Terezo, jsem zvědavý,“ dodal Míra a otočil se ke Katušce. „A ty, miláčku? Jsi zvědavá, co pro tebe Terezka vymyslela?“
Katuška sklopila oči, pak se jemně usmála a tiše přikývla: „Ano, pane.“

V. Tereza má návrh – a není špatný
Tereza si klidně narovnala sukni, posadila se pevněji do křesla a spustila vysvětlování takovým tónem, jako by popisovala pravidla karetní hry:
„Cílem je vyzkoušet Katuščin smysl pro jemnost a pořádek. Hra se dá zahrát prakticky kdekoliv, ale ideální je členitý prostor, třeba tahle místnost, s nábytkem, nohami stolů a židlí. Pravidla jsou jednoduchá. Někdo, třeba já,“ usmála se jemně, „vybere menší předmět – třeba obyčejnou sponku do vlasů. Katuška si ji vezme do ruky, prohlédne, hlavně osahá, aby věděla, co bude hledat. Pak odejde za dveře. A my tu sponku schováme – někam, kam lze dosáhnout vkleče. Ne pod skříň nebo někam hluboko, ale třeba pod židli, k nohám konferenčního stolku nebo tak. Když se Katuška vrátí – samozřejmě nahá – zavážeme jí oči. Otestujeme, jestli opravdu nevidí.“
Míra s Romanem poslouchali se zájmem, na rtech lehký úšklebek.
„Pak si Katuška klekne a spustíme čas. Bude mít určitý časový limit na to, aby sponku našla. Aby se neloudala,“ pokračovala Tereza s potlačovaným vzrušením, „bude každých dvacet vteřin motivována jedním švihancem přes zadek. Ne nijak silným, jen aby jí to připomnělo, že se má snažit.“
„Moment,“ přerušil ji Míra, „a čím jako?“
„To je v zásadě jedno,“ odpověděla Tereza, „ale vlastně jsem si něco přinesla... Katy, skoč mi z předsíně pro tašku!“
Katuška okamžitě vstala a za moment se už vrací. Tereza vytáhla tenkou dutou plastovou tyčku, asi padesát centimetrů dlouhou, lehkou a ohebnou. Podala ji Katušce. „Můžeš si ji prohlédnout. Jak se ti líbí?“
Katuška ji zkoumala v prstech a tiše odpověděla: „Ano, moc.“
„Výborně,“ řekla Tereza a podívala se na muže. Ti si hůlku převzali, zkoušeli její švih. Roman přitom poznamenal: „Zajímavý nástroj. Lehounká…“
„Ale krásně sviští,“ doplnila Tereza. Všichni tři se zasmáli.
Pak se vrátila k výkladu: „Takže. Katuška hledá sponku poslepu, klečí, dostává každých dvacet vteřin švihanec touto tyčkou. Když ji najde včas – dostane sladkou odměnu… teď mě třeba napadá,“ pousmála se, „že by jí tady Míra mohl dovolit jeden malý orgasmus.“
„Tak to určitě ne,“ zavrtěl hlavou Míra vážně a zamračením dal najevo, že to absolutně nepřipadá v úvahu.
„Když to nestihne, samozřejmě následuje trest – předem domluvený a Katuškou odsouhlasený,“ uzavřela Tereza.
Roman zvedl obočí: „Ty jo, Terezo, ty v tom fakt jedeš. To je promyšlený jak blázen!“
„Tak co?“ otočila se Tereza na oba muže.
Míra se usmál, opřel se do opěradla a natáhl ruku k hůlce, kterou měl Roman stále v ruce. Lehce si ji přehodil z dlaně do dlaně, jako by si zkoušel váhu. Pak se podíval na Katušku a pronesl tiše, ale s jasným podtónem rozhodnutí:
„Vypadá to zajímavě. Myslím, že bychom to klidně mohli zkusit už teď.“
Roman přikývl a uchechtl se: „Jo, tohle bych si nenechal ujít.“
Míra se naklonil blíž ke Katušce a zadíval se jí do očí: „Tak co, miláčku? Jdeš do toho?“
Katuška sklopila pohled a tiše odpověděla: „Ano, pane.“
Roman si hůlku otáčel mezi prsty a po krátkém mlčení se ozval: „A jaký jí vlastně dáme limit? Třeba patnáct minut?“
„Počkej, počkej,“ vložil se Míra, stále s hůlkou v ruce. „Nejdřív mě zajímá něco jinýho. Každých dvacet vteřin rána... není to trochu moc přísný?“ otočil se na Katušku a usmál se na ni. „Co myslíš, miláčku? Nechceme tě zničit hned na začátku, že ne?“
Katuška cítila, jak v ní ten tón vzbuzuje směs úlevy a nejistoty. Sklopila hlavu a nesměle přikývla. „Možná... možná by ten interval mohl být delší, pane, třeba každou minutu...“
Míra se usmál a pokýval hlavou, jako by opravdu zvažoval laskavou úlevu. „Tak dobře. Každých třicet vteřin. To by šlo, ne?“ Jeho hlas zněl vstřícně, ale v podtextu zůstávala ta pobavená přísnost, na kterou byla Katuška zvyklá.
Katuška se nadechla, lehce zklamaná, protože doufala ve víc, ale odpověděla: „Ano, pane. Děkuji.“
Roman se znovu chopil slova: „Dobře, takže třicet vteřin jedna rána. Ale co ten celkovej čas? To je taky důležitý. Přece jen, když jí dáme půlhodinu, tak tu za chvíli usneme nudou. Patnáct minut by mohlo být tak akorát.“
Tereza souhlasila: „To není zas tak dlouhý, ale zároveň se u toho stihne trochu zapotit.“
„Ne, ne,“ odporoval Míra. „To bychom ji podceňovali. Deset minut je až až. Když ví, že ten čas běží, bude se snažit víc. Navíc...“ pousmál se, „čím kratší limit, tím větší motivace.“
Roman přimhouřil oči. „Deset? No dobře, ať je to napínavější.“
Mezitím si Tereza sundala z vlasů tenkou pinetku, drobnou, zlatavě lesklou, a s potěšeným výrazem ji podávala Katušce: „Tak, tady je. Prohlédni si ji dobře.“
Katuška ji vzala mezi prsty, obracela ve světle, pomalu ji hladila bříšky prstů a zavřela na chvíli oči, aby si její tvar lépe zapamatovala.
Diskuze mezi muži však ještě neskončila.
„Když jí dáme deset minut,“ uvažoval Roman nahlas, „dostane v průběhu dvacet ran. A to není zas tak málo.“
„Přesně,“ potvrdil Míra. „Ale aspoň se nebude loudat. Dlouhej čas jen rozmazluje.“
„Deset minut teda,“ uzavřel Roman a zvedl ruku na znamení, že souhlasí.
Katuška opatrně zvedla hlavu. „Mohu, pane, poprosit… jestli by to tentokrát mohlo být v mém oblíbeném stylu?“
Míra se na ni zadíval, koutky úst mu zacukaly v úsměvu. „Samozřejmě, miláčku. Pokud ti to pomůže v soustředění.“
Roman jen mávl rukou: „Jasně, jak si přeješ.“ A Míra poslal Katušku na chodbu.
„Co je to za styl?“ zeptala se Tereza se zájmem.
„Ale,“ odpověděl Míra, „to má Katuška ráda. Když na ni mluvíme ironicky. Jakože my se tady dřeme, snažíme se pro ni vymyslet zábavu, děláme všechno možné – a ona se loudá, fláká to, zdržuje. Vždycky když to takhle říkáme, tak úplně rozkvete.“
Tereza se zasmála: „Aha! No dobře, já se pokusím to taky udržet.“
Roman se sponkou v ruce se mezitím rozhlížel po místnosti. „Tak kam s tím…?“
„Pod koberec?“ nadhodila Tereza nevinně.
„To by asi nebylo úplně fér,“ poznamenal Míra v mírně otcovském tónu. „To už by bylo skoro jako kdybychom nechtěli, aby to našla. I když… ona má ty nesplnitelné úkoly ráda.“
Nakonec Roman kývl směrem ke kanapi, pohodlnému čalouněnému gauči u stěny. Opatrně vklouzl sponkou mezi dva větší polštáře na sedáku – tam, kde vytvářely úzkou škvíru, sotva deset centimetrů od Terezina boku. „Tady,“ pronesl spokojeně. „To snadno najde!“
Tereza si zatím všímala členitého nábytku, nízkých stolků, dek na zemi, několika židlí a rohových polic. „No… ta to bude mít těžké,“ poznamenala. „Jestli to najde, bude to zázrak.“
„Už je čas,“ řekl Míra. „Miláčku, můžeš.“
Ve dveřích se objevila Katuška, oči zavřené. Došla po paměti zhruba doprostřed místnosti.
Míra jí zavázal oči širokou černou stuhou. Pak několikrát zblízka máchnul rukou kolem její tváře – ani se nehnula.
„Vidíš něco?“ zeptal se.
„Ne, pane.“
„Opravdu nic?“
„Ne, pane.“
Napřáhl ruku a prudce ji plácnul přes levou půlku hýždí, už notně zpráskanou.
Katuška vyjekla a trhla boky.
Míra přikývl. „Výborně, nic nevidí! Klekni si, miláčku.“
„Tak začneme!“ zahlaholila Tereza a natáhla ruku ke stopkám – ale vtom ji zarazil Míra.
„Počkej, počkej,“ zvedl prst. „Vždyť my jsme se ani nedomluvili, co se stane, když to nesplní.“
„No jo!“ chytila se toho Tereza. „Tak co, jaký bude trest? Musíme mít přece obě varianty.“
Roman se ušklíbl. „Tak třeba… padesát? Ať má motivaci.“
„To by mohlo být příliš,“ bránil ji Míra s hranou něhou v hlase. Naklonil se ke Katušce, pohladil ji po zádech a oslovil tak, jak to dělal jen ve chvílích, kdy chtěl její bolest ještě znásobit: „Miláčku… myslíš, že bys radši chtěla čtyřicet, nebo pětatřicet?“
Katuška sklonila hlavu ještě níž, trochu se zachvěla. Pak skoro neslyšně pípla: „Pětatřicet, pane.“
Roman už už chtěl navrhnout, že čtyřicet bude aspoň kulatější, ale Míra ho zarazil mávnutím ruky.
„Ne. Dneska nebudeme zlí,“ pravil teatrálně. „Dneska bude trest mírný. Pětadvacet ran bude stačit.“
Tereza zamrkala. „To jako vážně? Jen pětadvacet?“
„No právě,“ usmál se Míra široce. „Když je trest takhle nízký, tak by měl odpovídat i nástroj.“
Tereza se zasmála. „A to znamená co? Bič?“
„Dvojitý prut,“ oznámil Míra klidně a významně se podíval na Romana.
Tereza překvapeně zamrkala. „To je co, proboha?“
„To je…“ ujal se slova Roman, „…když jeden stojí z jedné strany, druhej z druhé, a oba udeří najednou. Každý svým prutem. Dvě rány zároveň. Bum. Bum. Bum.“
Tereza se zašklebila. „A to jako celých pětadvacet?“
„Pětadvacet souběžných ran, ano,“ potvrdil Míra. „Což je vlastně padesát, ale my to počítáme jako dvacet pět.“
Pak se obrátil ke Katušce a usmál se: „To je přece tvůj nejoblíbenější nástroj, že jo, miláčku?“
Roman dodal: „Hlavně kvůli tomu, jak hezky naráz to štípne. A jak to rezonuje mezi nohama.“
Tereza se smála. „To se mi líbí. Zdá se, že ty tady opravdu nemáš nic zadarmo,“ kývla na Katušku.
„Výborně. Terezko, teď už je to tvoje. Až řekneš, startujeme.“

VI. Hledání – Snaž se víc, miláčku...
Katuška poklekla na měkký koberec, ruce sepnuté na stehnech, hlava mírně skloněná. Na očích měla pevně uvázanou černou stuhu, která zcela zatemnila její zorné pole, a tak nepohnutě čekala. Z ramen jí splývaly temné prameny vlasů, až k lopatkám. Ramena štíhlá, křehká, s nádechem napětí pod kůží. Její tělo bylo v tom světle téměř průsvitné, ale sálalo z něj teplo, život a ponížení.
Zadeček, v tuto chvíli mírně zvednutý v pokleku, byl posetý tmavšími skvrnami z předchozích trestů. Fleky od vařečky, jelita od prutů, sytější červená a modrá na obou půlkách. Na levé půlce čerstvá stopa dlaní po zkušební ráně dlaní.
„Tak to ještě jednou zopakujeme,“ pronesl Roman s klidem a poodstoupil, aby měl přehled. „Milá Katuško. Hledáš sponku. Terezina pinetka. Je schovaná někde tady v místnosti. Není to žádná past, je to v dosahu. Dostáváš deset minut, to je víc než dost. Ale aby ses moc neflákala, každých třicet vteřin dostaneš připomínku.“
Tereza se zasmála. „Ránu, myslí tím ránu.“
„Přesně tak,“ přikývl Roman. „A tu ti dám já. Budu chodit za tebou, nebudu ti překážet, ale dávám si záležet, abych tě mrskal důkladně.“
„Já měřím čas,“ ujala se slova Tereza, „každých třicet sekund řeknu: 'Teď', a Roman ví, co má dělat.“
„A já se pak postarám o následky,“ dodal Míra pobaveně. „Jestli to stihneš, miláčku, tak pro tebe mám hezkou odměnu…“ chvíli se tvářil, že přemýšlí, a pak s úsměškem navrhl: „…nemusíš si zítra sedat při snídani. Klidně si ji můžeš sníst ve stoje.“
Tereza se uchechtla. „Šlechetné.“
„Děkuju, pane,“ zašeptala Katuška se zřetelným dojetím, protože bylo opravdu bolestivé, když ji Míra nutíval sedět u snídaně jen pár hodin po pravidelném čtvrtečním výprasku.
„Tak začneme!“ zvolala Tereza. „Start!“
Katuška pomalu přešla z kleku do podřepu a pak na všechny čtyři. Rozprostřela prsty na koberci, opatrně našlapovala koleny, tělem se snažila držet v klidné ose. Opatrně se sunula vpřed, dlaň po dlani, koleno po kolenu. Její pohyb byl tichý, promyšlený, ale přesto zpomalený únavou a nejistotou. Každý záhyb v koberci vnímala jako možný úkryt. Prsty přejížděla po povrchu, hmatala, hladila, zkoušela najít drobný kovový předmět.
Za ní se v tichosti pohyboval Roman, vždy půl kroku pozadu, s hůlkou napřaženou v ruce.
Prvních třicet sekund uběhlo rychle.
„Teď!“ ozvalo se od Terezy.
Švih. Měkce, ale jistě. Rána dopadla na spodní část pravé půlky. Ne prudce, spíš jako pobídka, ale na zničenou pokožku to zabolelo až k zadrženému vzdechu.
„Už se fláká,“ poznamenal Roman suše. „Jde jí to jak psovi pastva, ta potřebuje drbání!“
Katuška zaskučela a zrychlila tempo. Její ruce přejely po nízkém stolku, pečlivě pod ním prohmatala prostor, pak se sunula dál, tělem stále nízko u země.
Dalších třicet vteřin.
„Teď!“
Rána tentokrát na levý bok. Ostrá, citelnější. Katuška sebou cukla, její klín se na okamžik přitiskl ke koberci, vzdychla tlumeně. Neodvážila se však zastavit.
„Dává si načas, že jo?“ ozvala se Tereza, nic ironičtějšího ji v tu chvíli nenapadlo. Roman se na ni podíval s pobaveným úsměvem, ale pokusil se její slova rozvinout:
„A přitom ví, že to má zrovna za zády!“
Katuška se zmateně otočila, ale samozřejmě nic nenašla. Ruce jí přejížděly po dřevě podstavce, obcházela lampu. Hýždě se jí pohybovaly rytmicky, vždy napnuté při natažení, pak opět stažené v pokleku.
„Teď!“
Tentokrát střed zadku. Rána mírně silnější. Katuška vykřikla a její pohyb se na moment zastavil.
„Tohle nebudeme tolerovat, že ne? Trvá jí to věčnost!“ poznamenal Roman.
„Ne, tohle už je sabotáž,“ řekla Tereza a významně se zadívala na stopky.
Katuška se přesunula k policím, ohmatávala dolní okraj, zajížděla rukou do úzké mezery mezi stěnou a nábytkem. Její tělo bylo napjaté, místy se zachvěla, když na něco narazila, ale sponku stále nenacházela.
„Teď!“
Dopadla další rána, tentokrát šikmo přes obě půlky. Katuška se zakymácela a v křečovitém pohybu zavadila o roh židle. Vyjekla a přitiskla se k podlaze.
„Tak co? Děláme, nebo odpočíváme?“ podotkl Roman kousavě.
„Zatím to vypadá, že si to tu docela užívá, asi má času dost“ přisadila si Tereza.
Další pohyb – pod gauč. Katuška opatrně vsouvala ruku mezi nohy gauče, pak pod něj. Skoro se k němu přitiskla, ale byla na opačné straně, než kde byla sponka. Odměřeně prohmatala spáry, záhyby, kus přikrývky… nic.
„Teď!“
Švihanec dopadl naplno na levý bok, právě když měla nohu v napětí. Cukla a téměř spadla.
„Nezranila ses, miláčku?“ zazněl starostlivý hlas Míry. Ale v jeho tónu byl samozřejmě patrný úsměšek.
„Ne, pane,“ zasípala Katuška.
„No, tak se neválej a hledej,“ doplnil Roman, který jí už zase stál za zády, připravený.
Zbývalo ještě přes sedm minut a Katuška byla už v polovině místnosti. Tělo se jí lesklo potem, kolena už začínala bolet. Ale plazila se dál, poslušně, usilovně, i když bez výsledku. A další rána už se chystala.
Přitiskla tvář ke koberci a pomalu, systematicky vklouzla pravou rukou mezi polštáře. Věděla, že tenhle typ místa je ideální pro něco tak malého a hladkého, jako je sponka. Ale její prsty našly jen textilii, výplň, šev a drobné drobky. Zhluboka se nadechla, s námahou se zvedla na kolena a plazila se dál.
Ostatní ji sledovali se zaujetím a dobře se bavili. Na jejich rtech pohrávaly pobavené úsměvy, pohledy se jim leskly potěšením z dění, které se před nimi odvíjelo. Tereza si po chvíli neodpustila poznámku:
„Tohle ti teda moc nejde, Katuško. Já myslela, že jsi aspoň trochu snaživější.“
Roman dodal: „Zatím vypadá, jako by hledala výmluvu, ne sponku,“ věděl, že tohle nebyla moc povedená replika.
Míra se zasmál: „Možná bychom měli ty rány zkrátit na deset vteřin, jestli se holčička bude pořád flákat.“
Tereza však zůstávala u přesného intervalu a každou půlminutu suše zahlásila: „Teď.“
Roman se pokaždé bez milosti napřáhl a vypustil do vzduchu další svižný švih. Dopad hůlky na Katuščin zadek zněl ostře. Teď, po sérii dalších ran, nesl její zadek temně červené pruhy a výrazné otoky. Katuška podvědomě zadržovala dech, přehnané sténání se nehodilo – ačkoli každý nový švih byl nyní o poznání bolestivější než ten předchozí.
„No tak, tohle už není ani plazení. To je válení,“ poznamenal Roman se zdůrazňovanou ironií.
„A sponka zatím v nedohlednu,“ dodala Tereza. „Možná ji nakonec budeme muset najít my.“
„V žádném případě,“ ozval se Míra pobaveně, „je to její úkol, tak se trochu snaž, lásko!“
„A máme deset minut! Katuška limit nesplnila!“ zvolala Tereza vesele.
Míra se teatrálně zamračil. „Ale rozhodně nekončíme, miláčku, hledej dál! Trest za nesplnění limitu je už jistý, ale najít ji musíš, to je cíl hry.“
Katuška už se téměř plazila – její pohyb se změnil v těžkopádné sunutí. S každým přenesením váhy kolena sykla bolestí. Byla unavená, zadek pulsoval, stydké pysky vlhce nalepené na sebe. Tělo bylo na pokraji sil a zadek měl opravdu dost.
A pak… někde pod konferenčním stolkem, poblíž levé nohy, její prsty narazily na cosi tenkého. Vzepjala se, sevřela ten předmět a přitáhla jej k sobě.
„Mám něco,“ zašeptala udýchaně. „Je to ono?“
„Můžeš se podívat,“ přikývl Míra. „Sundej si pásku.“
S chvěním si Katuška sáhla k temeni hlavy a uvolnila uzlík. Zornice jí chvíli tančily ve světle lampy – a pak uviděla. Ano. Malá Terezina sponka se zaoblenými konci. Je to ona!
Vzápětí se místností rozlehl potlesk. Ne hlasitý – spíš rozpačitý. Katuška sklopila oči, její tváře zahořely. Pomalu došla k výchozímu místu a tam si s tichým výdechem opatrně klekla.
„To bylo opravdu krásný,“ uznal Roman. „Myslím, že to byla jedna z nejlepších her, co jsme tu měli.“
„Souhlasím,“ přidal se Míra. „Terezo, máš to v sobě. Nápaditost i tempo.“
„Díky,“ pousmála se Tereza, lehce červenající.
„Hele,“ řekl Roman zamyšleně, „já bych vůbec nebyl proti tomu, aby se takováhle hra – nemusí být stejná, ale podobně napínavá – občas zopakovala.“
„Občas?“ zvedl obočí Míra. „Tohle by se mělo stát pevnou součástí našich čtvrtků. Co, Katuško, souhlasíš?“
Katuška zvedla oči. Její tělo hořelo, ale vyslovila jen: „Ano, pane.“
„Dobře.“ Míra se otočil k Tereze. „Terezo, tímto ti jako hostitel slavnostně nabízím právo účastnit se všech budoucích čtvrtečních večerů.“
Tereza se usmála, v očích lesk. Pomalu přešla ke Katušce, položila jí dlaň na temeno hlavy.
„Tak Katuško,“ řekla téměř něžně, „ať to nezamluvíme, ještě tě čeká pětadvacet dvojitým prutem, takže se připrav!“