Ve svatyni temného pralesa, kde vlhký vzduch voní po zemi a touze,
leží unavený bojovník — zlomený bitvami, vyčerpaný světem.
Oči má zavřené, meč ochablý, duše prázdná.Tu vstoupí Kage no Mori.
Divoká, černá, nezkrotná.
Hustý prales se nad ním rozevře jako brána do jiného světa.Její teplé stehna ho obejmou,
zarostlá svatyně se pomalu snese nad jeho tvář.
Husté, kudrnaté chlupy se dotknou jeho rtů —
a on poprvé po dlouhé době ucítí život.Jazykem proniká do mokrého houští,
pije z pramene, který nikdy nevysychá.
Čím víc pije, tím víc síly mu proudí do žil.
Jeho meč, ještě před chvílí mrtvý,
se zvedá — tvrdý, hrdý, žíznivý.Kage no Mori se usměje v temnotě.
Pomalu se na něj posadí,
hustý porost ho celého obepne,
horká, vlhká, hladová džungle ho polkne.Jede na něm jako na válečném koni.
Každý pohyb — hluboký, mokrý, syrový.
Chlupy se mu lepí na břicho,
její šťávy stékají po jeho koulích,
a s každým stlačením jeho svatyně
se z něj stává znovu muž.Unavený válečník mizí.
Místo něj vstává divoký samuraj —
tvrdý, neúprosný, plný ohně. Kage no Mori ho dojede až do konce —
stahuje ho svým horkým objetím,
dokud v ní nevybuchne celou svou obnovenou silou,
dokud nevykřikne její jméno do temnoty pralesa.A když leží vedle sebe, zpocení a třesoucí se,
šeptá mu do ucha:„Vítej zpátky, bojovníku.
V mém lese nikdy neumíráš.
Zde se z muže stává bůh.“
