Závěr příběhu podle skutečné události. Konečně jsem si jednoho dne bolestivě uvědomil, že už to dál takhle snášet nemůžu a musím něco říct. Nemohl jsem déle ignorovat své zničené pocity a pálivou potřebu celou tu situaci jednou provždy vyjasnit. "Co se to sakra děje mezi tebou a Petrem?" zeptal jsem se jí na rovinu, drsně a bez obalu jednoho večera, když jsme byli sami v obývacím pokoji. Světlana se na mě podívala, v očích se jí objevily slzy a obrovské výčitky. "Myslím... myslím, že jsem se do Petra hluboce zamilovala," přiznala tiše, hlas se jí třásl, ale nesnažila se to přede mnou už vůbec nijak zapírat. "Hrozně moc jsem ti nechtěla ublížit, Pavle, ale nemůžu si pomoct, je to silnější než já. S Petrem se už nějakou dobu tajně scházíme sami." Cítil jsem, jak se mi v tu vteřinu srdce doslova sevřelo do malé kuličky a nemohl jsem popadnout dech. "A co my dva? Co bude s námi?" zeptal jsem se jí naprosto zoufale. "Co náš celý společný život a náš vztah?" "Nevím, opravdu nevím," odpověděla Světlana s pláčem. "Chtěli jsme ti to s Petrem tento víkend už sami říci." Naše dlouholeté manželství se rázem ocitlo na úplném pokraji zhroucení a já jsem ve své hlavě věděl, že musíme najít nějakou cestu, jak z toho drahého pekla dál. Světlana se však nakonec sbalila, přestěhovala se k Petrovi do jeho domu a já jsem zůstal v našem domě úplně sám. V té samé době se zrazená Aneta samozřejmě také úplně stáhla do sebe a veškerý kontakt mezi námi dvěma byl po nějakou dobu velmi sporadický a chladný. Dny se pomalu měnily v dlouhé, osamělé týdny a já jsem se v prázdném domě zoufale snažil najít jakýkoliv nový smysl v této kruté realitě. Jednoho dne mi nečekaně zavolala samotná Aneta. "Potřebuji si s tebou nutně promluvit," řekla do telefonu smutným hlasem. Bylo z jejího tónu víc než zřejmé, že i ona se cítí na dně, stejně ztracená, ponížená a hluboce zraněná jako já. Okamžitě jsme se dohodli, že se sejdeme u ní doma, kde jsme se společně pokusili najít nějaké rozumné východisko z této šíleně složité a bolestivé situace. Setkání s Anetou v jejím bytě bylo pro mě jako hřejivý balzám na mou zničenou duši. Oba jsme totiž prožívali naprosto stejné, kruté pocity zrady, ponížení a bolesti od svých vlastních partnerů, a tak jsme se přirozeně rozhodli, že odteď budeme jeden druhému tou největší oporou. Začali jsme spolu trávit stále více volného času, sdíleli své černé myšlenky a hluboké pocity. Naše dlouhé rozhovory se velmi často točily kolem Petra a Světlany a my jsme se společně snažili pochopit, co se to s námi všemi vlastně stalo a kde se stala ta zásadní chyba. Třetí večer, který byl opět plný nekonečných rozhovorů, vzpomínek a společných slz, jsme se oba najednou cítili neuvěřitelně, zvláštně propojeni. Bylo to, jako by naše obrovské bolesti vytvořily nové, neuvěřitelně silné pouto mezi námi. Seděli jsme hrozně blízko sebe na její pohovce v obýváku a najednou jsem si plně uvědomil, že se na ni dívám úplně jinak než kdykoliv dříve při našich hrách. Aneta na mě pohlédla s hlubokým pochopením a v horkém vzduchu mezi námi náhle viselo obrovské, nevyřčené sexuální i citové napětí. Bez jakéhokoli dalšího dlouhého přemýšlení jsem se k ní naklonil a políbil ji na rty. Bylo to naprosto spontánní, rychlé, ale zároveň to v tu chvíli dávalo ten největší smysl. Aneta mi můj polibek okamžitě s obrovskou touhou opětovala, zabořila mi ruce do vlasů a najednou jsme se ocitli v pevném náručí jeden druhého. Naše intimita té noci byla plná divoké, nezkrotné vášně a obrovské potřeby tělesné blízkosti, která pramenila z našich společných hlubokých zranění. Cítil jsem tam tentokrát obrovskou, skutečnou vášeň a hluboký cit, ne jako vždy předtím při té domluvené hře a hrátkách společně v bazénu. Celou noc jsme se divoce milovali, jako bychom ze sebe chtěli smýt tu zradu. Zpočátku jsme si oba sice mysleli, že je to jen náš zoufalý způsob, jak se vnitřně vyrovnat s náhlou ztrátou našich milovaných partnerů. Bylo to, jako bychom si tímto tělesným způsobem chtěli sami sobě i jim dokázat, že nejsme žádné nuly na druhé koleji, o které už nikdo nestojí. Naše společné intimní chvíle v posteli byly neuvěřitelně intenzivní, divoké a plné hlubokých emocí, často jsme se milovali s takovou obrovskou vášní, jakou jsme dříve ve svých manželstvích ani neznali. Časem se ale naše divoké vztahy začaly pomalu stabilizovat a uklidňovat. Přestali jsme úplně přemýšlet o tom, zda je to celé z naší strany jen na truc těm dvěma, a začali jsme si plně uvědomovat, že mezi námi dvěma vzniká něco skutečného, pevného a hlubokého. Společné trávení času, sdílení každodenního smíchu a někdy i těch zbylých slz, to vše nás dva sblížilo více než kdy dříve. I když nás celá ta situace, ve které jsme se tak nečekaně ocitli, stále hluboce bolela, přinesla nám do života také novou, nečekanou naději na štěstí. Po nějaké době společného randění jsme se však definitivně rozhodli, že zkusíme žít spolu v jedné domácnosti, abychom v praxi zjistili, jestli mezi námi může vzniknout plnohodnotné, pevné životní partnerství. Aneta se tehdy přestěhovala ke mně do mého domu, začali jsme pronajímat její prázdný byt a peníze z pronájmu nám hodně finančně pomohly do našeho nového začátku. Začali jsme spolu budovat úplně nový život. Zpočátku to všechno vypadalo neuvěřitelně slibně a růžově. S Anetou jsme si v mnoha věcech lidsky rozuměli, naše společné chvíle byly plné smíchu, plánování a vzájemné velké podpory v těžkých chvílích. Ale postupem času, jak opadalo to první erotické okouzlení a hořkost ze zrady, jsme s hrůzou zjistili, že naše celkové představy o životě, plánech a základní lidské hodnoty jsou až příliš odlišné. Každodenním hádkám, výčitkám a hlubokým nedorozuměním se prostě časem nedalo nijak vyhnout, těžké napětí mezi námi v domě stále jen rostlo. S Anetou jsme si po jedné obzvlášť hnusné a dlouhé hádce, která nám definitivně ukázala náš zcela odlišný pohled na naši společnou budoucnost, sedli a naposledy otevřeně promluvili o našich skutečných pocitech. "Myslím, Pavle, že to mezi námi prostě nefunguje a nikdy fungovat nebude," řekla Aneta unaveným hlasem. "Máme každý příliš rozdílné představy o tom, jak chceme žít." "Máš úplnou pravdu," souhlasil jsem smutně, ale s úlevou. "Hrozně moc jsme se oba snažili, ale prostě to není ono. Možná je pro nás oba mnohem lepší, když půjdeme každý svou vlastní cestou." Nebyl jsem do ní vlastně až tak hluboce zamilovaný, spíše to bylo pouto ze společného neštěstí, takže mě ten náš rozchod ve skutečnosti ani moc nemrzel. Rozhodli jsme se tedy definitivně, že se v dobrém rozejdeme. Aneta se sbalila a vrátila se zpět do svého vlastního bytu. Bylo to sice další těžké období plné samoty, smutku a určitého zklamání, protože jsem v domě zůstal znovu úplně sám, ale věděl jsem bezpečně, že je to to nejlepší možné rozhodnutí pro nás oba. Mezitím se ten velký, pohádkový vztah mezi mou exmanželkou Světlana a Petrem začal k mému překvapení také strašně rychle hroutit a rozpadat. Zpočátku byli sice v té první vlně zamilovanosti neskutečně šťastní, ale postupem času v šedi běžných dní zjistili, že jejich zakázaná láska nebyla ani zdaleka tak silná, stabilní a hluboká, jak si celou tu dobu v těch erotických hrách naivně mysleli. Drsným hádkám, neshodám a vzájemným výčitkám se v běžném životě nevyhnuli ani oni dva a jejich vztah se postupně zcela rozpadl. Nakonec se i oni dva rozhodli jít každý svou vlastní cestou a rozejít se. Po všech těchto šílených událostech se naše původní, dlouholeté přátelství rozpadlo kompletně a definitivně na prach. Nikdo se už s nikým z té bývalé čtyřky nebavil, telefony utichly, všichni jsme si šli svými vlastními, osamělými cestami a snažili se pracně najít nějaký úplně nový smysl svého života. Bylo to neuvěřitelně těžké a temné období asi pro všechny z nás čtyř, ale postupně jsme se s přicházejícími roky začali pomalu smiřovat se svými tehdejšími rozhodnutími, chybami a hledat nový, čistý začátek. Když se dnes s odstupem času dívám zpět na všechny ty divoké, hříšné události, které začaly tehdy na té nevinné pláži v Chorvatsku, plně si uvědomuji, jak moc jsme se všichni změnili a jaké fatální, nevratné důsledky měly ty naše tehdejší činy a touha po zakázaném zážitku. A možná, že jsme se v tom celém bolestivém procesu přece jenom něčemu důležitému naučili. Možná, že jsme z těchto těžkých zážitků nakonec všichni vyšli o něco silnější, dospělejší a moudřejší. Možná.
