(volné pokračování vlastní povídky V jezdeckém klubu)
Vztah mezi Mariánem a Pavlem začal naprosto nevinně – inzerátem na Facebooku, kterým Marián hledal parťáka na víkendový výšlap. Jenže pod povrchem běžného turistického setkání pulzovala skrytá touha. Marián byl sice v běžném životě na holky, ale v hloubi duše v sobě nosil silné submisivní jádro, které léta marně hledalo pevnou autoritu. Jeho specifickým spouštěčem navíc byly symboly nadvlády – vojenské kanady na nohou Pavla. Kvůli své orientaci se zpočátku velmi zdráhal, zda se má muži jako Pavel vůbec vydat a překročit tuto intimní hranici. Touha po fetiši a touha nechat se vést však nakonec definitivně zvítězila nad veškerými zábranami. Pavel, majitel Jezdeckého klubu Pohoda, tyto signály a vnitřní boj během jejich první cesty s naprostým, klidným přehledem přečetl. Věděl, že na Mariána musí opatrně, a proto doposud postupoval velmi lehce, trpělivě a promyšleně, aby ho hned na začátku neodradil nebo nevyplašil. Krok za krokem si budoval jeho důvěru.
Od té doby se jejich schůzky přesunuly za zavřená vrata jezdeckého klubu, do diskrétního prostředí staré sedlovny. Vůně kožených sedel, koní a rigidního stájového řádu se stala kulisou pro Mariánův postupný výcvik. Pod Pavlovým vedením se Marián učil absolutní poslušnosti, zvykal si odkládat šaty i civilní status a přijímat roli zranitelného, nahého submisiva, pro něhož je Pánovo slovo zákonem.
Dnes večer však na Mariána čekala zkouška, na kterou ho dosavadní lekce nemohly připravit.
Marián dorazil k jezdeckému klubu večer přesně na čas. Když vzal za kliku sedlovny, očekával tichou místnost a Pavla, který na něj bude čekat s bičíkem v ruce. Když však otevřel dveře, srdce mu vynechalo vteřinu.
V sedlovně nebyl Pavel sám. Na dřevěné židli v rohu místnosti, hned vedle skříní s postroji, seděla cizí žena. Byla oblečená v civilu a na klíně měla položené ruce.
„Ahoj, Mariáne. Jdeš včas,“ přivítal ho Pavel. Seděl na okraji stolu, na nohou vysoké jezdecké holínky a v ruce držel krátký kožený bičík. „Tohle je Majda. Moje kamarádka. Už dlouho neviděla nahého chlapa, ví přesně, co tu spolu děláme, a chtěla se dnes dívat. Dal jsem jí ale jasnou podmínku – během celé lekce se nesmí dotknout tvého těla, ani svého vlastního. Může se jen dívat. Pokud to poruší, potrestám ji stejně jako tebe.“
Majda tiše, s mírně nervózním, ale hlubokým úsměvem přikývla. Marián polkl. Šok z přítomnosti třetí osoby v něm zažehl vlnu spalujícího studu, ale doprovázelo ho zvláštní mrazení pod kůží. Pavlův nekompromisní tón ho okamžitě zlomil do poslušnosti.
„Svlékni se. Do naha. Víš, že jsi na výcviku,“ přikázal Pavel.
Marián se začal pod dvojím pohledem svlékat. Cítil na své kůži nejen Pavlův kritický zrak, ale i Majdiny tmavé oči, které fixovaly každý jeho pohyb. Když odložil poslední kus oblečení, Pavel ho postavil doprostřed místnosti.
„Rozkroč se. Ruce za hlavu,“ zavelel Pavel.
Marián zaujal rigidní pózu. Absolutní vystavení. Pod teplým žlutým světlem lampy plně vynikla jeho atletická postava – široká ramena, vyrýsované svaly na hrudi a břiše, které svědčily o pravidelném tréninku a fyzické disciplíně. Majda si ten pohled měřila odshora dolů, její dech mírně zrychlil a v jejím výrazu bylo vidět, že tvar Mariánova těla předčil její očekávání a Pavel dodržel, co jí slíbil.
Pavel k Mariánovi přistoupil a začal provádět chladnou, detailní kontrolu čistoty. Plácačkou na druhém konci bičíku mu nadzvedl bradu, pak mu přejel pod podpažím a nakonec v rozkroku, aby zkontroloval, zda je bezchybně oholen i na intimních místech. Majda to všechno sledovala z bezprostřední blízkosti, upřeně, se rty mírně pootevřenými.
„Dnes se budeš učit zvládat bolest a nekomfort, Mariáne,“ promluvil Pavel klidným, hlubokým hlasem, zatímco bičíkem jemně kroužil kolem jeho bradavek. „Pro submisivního jedince je to nezbytná součást výchovy. Čistí to hlavu od zbytečného balastu. Nemusíš se bát, já tě tím vším provedu. Ale pamatuj – nesmíš se dotknout Majdy, ani svého vlastního těla. Jinak tě potrestám.“
Aby svá slova zpečetil, Pavel na konci monologu bičíkem jemně zespodu poplácá Mariána po varlatech. Mariánovým napnutým tělem projel svalový záškub a naskočila mu husí kůže.
Pavel se otočil k židli. „Majdo, pojď si sednout blíž. Chci, abys viděla každý detail.“
Majda vstoupila do kruhu světla. Pavel vytáhl z kapsy rajtek dvoje kovové skřipce na bradavky. Ukázal je oběma. Nejprve chladným kovem skřipců jemně jezdil Mariánovi po zbytnělých bradavkách, pak se s nečitelným úsměvem otočil k Majdě a stejným kovem jí pomalu přejel přes tričko přes její vlastní ňadra. Pod tenkou látkou se rýsoval plný, ženský tvar jejích prsou. Majda prudce zatajila dech a její bradavky pod dotykem kovu okamžitě ztvrdly.
Pavel se vrátil k Mariánovi. Velmi pomalu, metodicky stiskl první skřipec na jeho levé bradavce. Marián ostře zaskučel, kov sevřel bradavku. Hned nato Pavel připnul druhý skřipec na pravou stranu. Druhé zaskučení proťalo ticho sedlovny. Marián se instinktivně, vlnivým pohybem v bocích pokusil bolesti uhnout.
„Nehýbej se,“ napomenul ho Pavel chladně. „Žádné vlnění. Tu bolest musíš přijmout v naprostém klidu.“
Pavel položil své velké, teplé dlaně na Mariánovu hruď a začal ho kolem pálících skřipců hřejivě hladit. „Všechno je to v hlavě, Mariáne. Mysli na něco jiného. Na místo, kde ti naposledy bylo krásně. Nebo mysli na svoji pracovní agendu, na úkoly, které tě čekají v kanclu. Zaměstnej mozek, odvrať pozornost od těla a uvidíš, že to zvládneš líp.“
Marián zavřel oči. Představa jeho vypracovaného těla se skřipcemi uprostřed stáje, zatímco má myslet na pracovní reporty, byla bizarní, ale fungovala. Mozek nestíhal. V tu chvíli Pavel sjel rukou dolů a pevně, kontrolovaně sevřel Mariánova varlata v dlani.
„A teď?“ zašeptal Pavel s lehkým úsměvem. „Nevíš, co tě bolí víc, viď? I o tom to je. Bolest je jen signál v mysli a ty určuješ, kolik jí uneseš.“
Marián prošel vnitřní krizí. Měl pocit, že se zblázní, ale pod pevným stiskem Pavlových rukou ten bod zlomu překonal. Jeho pevné svaly se uvolnily, tělo se smířilo s tlakem a nastoupil hluboký submisivní klid.
Pavel pustil jeho rozkrok, otočil se k Majdě, která celou scénu sledovala s rozšířenýma zorničkama.
„Teď budu chtít něco po tobě, Majdo,“ řekl Pavel a v jeho hlase se objevila absolutní autorita. „A myslím, že by se ti to vlastně mohlo i líbit. Klekni si na ten kobereček před Mariána. A pamatuj na pravidlo – nedotkneš se jeho, ani sebe.“
Majda jako v transu klesla na kolena. Její hlava se ocitla přesně ve výšce Mariánova přirození. Ta blízkost byla intenzivní. Pavel mezitím stál u Mariána a stále ho hřejivě hladil po hrudi a napnutých ramenech. Marián pod tímto dvojím tlakem – pohledem klečící ženy a dotekem svého Pána – podlehl čistě tělesnému reflexu. Svaly v pánvi se mu mírně napjaly, lehce se pohnul a jeho úd ztuhl ještě o kus víc, přímo před Majdinou tváří.
Tenze v místnosti dosáhla vrcholu. Majda pohled na jeho pevné, nahé tělo z této perspektivy psychicky nevydržela. Odsunula veškerou disciplínu stranou, otevřela naprázdno ústa a začala si přes tričko divoce a dychtivě hladit svá vlastní prsa, pod jejichž látkou se jasně rýsovaly citlivé body.
Pavel okamžitě udělal krok k ní a chytil ji pevně za ruku.
„Nezvládla jsi to, Majdo,“ řekl Pavel a v jeho hlase nebyl hněv, jen chladné rozhodnutí. „Porušila jsi moje pravidlo. Musím tě podle zásad potrestat. Ale Mariána také, protože se neudržel a pohnul se v pánvi. Svlékni se. Donaha. Hned.“
Majda se s třesoucíma rukama začala rychle zbavovat šatů. Pod vrstvami civilního oblečení se objevilo její tělo – měkké, výrazně ženské boky, úzký pas a plná ňadra vytvářely dokonalý vizuální protiklad k Mariánově šlachovité, atletické konstituci. Když stála uprostřed místnosti úplně nahá, Pavel vzal ze stolu gumový roubík, přistoupil k ní a pevně jí ho nasadil. Majda mohla jen tlumeně zamnout. Přišla o hlas, stala se čistým objektem Pavlovy vůle.
„A teď budeš mým nástrojem,“ zavelel Pavel. „Přistup k Mariánovi a sundej mu ty skřipce.“
Nahá Majda udělala krok k Mariánovi. Její tělo se na vteřinu ocitlo v těsné blízkosti něj. Natáhla třesoucí se ruku a uvolnila první kovový skřipec. Mariánem projela ostrá, pulzující vlna, jak se do stlačené tkáně divoce vrátila krev. Hlasitě vyjekl a jeho břišní svaly se křečovitě stáhly. Majda pak s tichým, tlumeným vzdechem přes roubík odepnula i druhý. Marián se podíval na své rudé bradavky a těžce oddychoval.
Pavel mezitím sundal ze stěny kožené důtky s mnoha úzkými řemínky a podal je nahé Majdě do ruky.
„Mariáne, opři se rukama o stůl, rozkroč se a drž,“ nařídil Pavel. Pak se otočil k Majdě, které odepl roubík. „A ty ho potrestáš za to, že nebyl dostatečně pevný. Dáš mu přesně pětadvacet ran důtkami na každou půlku. Marián bude počítat. Pokud rány nebudou dost pevné, přidám je potom tobě. Začni.“
Nahá Majda pevně sevřela rukojeť důtek, podívala se na Mariánův napnutý zadek a zvedla ruku. Sedlovnou proťal první ostrý svist kůže.
Po počátečních rozpacích důtky dopadaly v pravidelném, rytmu. Marián zatínal zuby, svaly na jeho stehnech a lýtkách se pod náporem bolesti rýsovaly jako z kamene. V zrcadle jedné ze skříněk sedlovny mohl navíc sledovat svoje utrpení, svou potupu. A přesto se každé ráně vystavoval s ochotou když byla od Majdy. Padl poslední, padesátý úder, vzduch v sedlovně byl nasycený těžkým dechem. Mariánův zadek byl v jednom ohni. Přesto zvolal: "Prosím ještě!" a Pavel Majdě pokynul, ať Mariánovi přidá.
Když skončili, Majda spustila ruku s důtkami podél těla. Její ženská hruď se pod náporem rychlého dechu zvedala, tělo se jí chvělo vyčerpáním. Otočila hlavu a prosebně se podívala vzhůru na Pavla. Její oči mlčky vysílaly jediný dotaz: Co bude dál?
Pavel k ní přistoupil, vzal od ní důtky a odložil je na stůl. Pohled upřel na oba nahé poddané.
„Pro dnešek to stačí,“ řekl Pavel a jeho hlas opět změkl do té hluboké, hřejivé autority. „Klekněte si na kolena. Těsně před sebe.“
Oba okamžitě uposlechli. Klesli na kobereček a octli se tváří v tvář, jen pár centimetrů od sebe. Marián měl možnost poprvé zblízka vidět celé její nahé tělo, které svou měkkostí tak kontrastovalo s jeho vlastním.
„Teď se můžete navzájem utěšit,“ svolil Pavel.
V tu vteřinu Majda i Marián odhodili veškerou zbylou kontrolu. Natáhli ruce a pevně se k sobě přitiskli v hlubokém objetí. V momentě, kdy se Majdina plná, poddajná prsa opřela o Mariánovu tvrdou hruď, Marián hlasitě vyjekl. Kontakt její jemné kůže s jeho čerstvě podrážděnými bradavkami po skřipcích byl jako elektrický šok – ostrá, pálivá bolest, která okamžitě vystřelila do celého těla.
Majda se však nenechala odradit, tiskla se k jeho ramenům pevněji a tlumila jeho chvění svým vlastním tělem. V té kombinaci absolutního vysílení, pálivého žáru a čistého odevzdání nakonec oběma klesly hlavy na rameno toho druhého.
Zůstali tak klečet v pevném, tichém objetí uprostřed sedlovny. Hluboce, synchronizovaně vydechovali, zatímco nad nimi stál Pavel – jejich Pán, který je skrze rigidní řád dovedl k tomuto společnému, tichému míru.
