Poprvé
Na svůj první sex s mužem asi nikdy nezapomenu. Nebyl romantický, nebyl ani něžný. Když se na něj dnes podívám s odstupem let, musím se spíš smát. Přesto se mi pokaždé vybaví úplně všechny detaily.
Už delší dobu jsem objevoval kouzlo análních hrátek sám. Čím víc mě to bavilo, tím silnější byla představa, jaké by to bylo zažít to s opravdovým chlapem. Fantazie postupně přerostla ve zvědavost a ta nakonec zvítězila nad rozumem.
Večer co večer jsem projížděl erotickou seznamku. Inzerátů tam byly stovky. Někdo hledal jednorázový sex, jiný nabízel diskrétní schůzky. Jenže pokaždé, když už to vypadalo nadějně, druhá strana couvla, přestala odepisovat nebo z celé domluvy sešlo.
Po několika týdnech mě to přestalo bavit.
Řekl jsem si, že tentokrát zkusím štěstí opačně.
Vytvořil jsem vlastní inzerát.
„Chci poprvé zkusit anální sex. Najde se někdo? Mám vlastní místo.“
Odpovědí přišlo překvapivě hodně. Některé byly slušné, jiné přímočařejší, ale žádná ve mně nevyvolala pocit, že právě tohle je ono.
Už jsem byl rozhodnutý seznamku zavřít, když mi přišla nová zpráva.
„Přijeď. Chci tě ošukat.“
Nic víc.
Jen název města a informace, že má vlastní byt.
Chvíli jsem na displej jen koukal.
Pak jsem odepsal.
„Kdy a kde?“
Odpověď přišla téměř okamžitě.
19:00. Tady je adresa.
Dodnes vlastně nevím, proč jsem opravdu sedl do auta.
Jel jsem za člověkem, o kterém jsem nevěděl vůbec nic. Neznal jsem jeho jméno, věk ani to, jak vypadá. Věděl jsem jen to, že pokud se neotočím a neodjedu domů, pravděpodobně právě dnes přijdu o své mužské panictví.
Když jsem dorazil před panelák, zastavil jsem motor a několik minut jen seděl za volantem.
Srdce mi bušilo jako o závod.
Nakonec jsem vytáhl telefon.
„Jsem tady.“
Za pár vteřin přišla odpověď.
„Byt číslo 18. Zazvoň.“
Vystoupil jsem z auta a zamířil ke vchodu. Prsty se mi třásly tak, že jsem se málem netrefil na zvonek.
Nikdo se neozval.
Jen zabzučel elektrický zámek.
Vešel jsem dovnitř.
Nevěděl jsem ani, v jakém patře byt je. Chodba byla tichá, prázdná a najednou mi celý nápad připadal šílený.
Pomalu jsem vystoupal do prvního patra.
Právě když jsem míjel jedny dveře, otevřely se.
„Ahoj.“
Ve dveřích stál mladý kluk. Byl nejméně o hlavu vyšší než já a odhadem o patnáct let mladší. Nebyl to zrovna můj typ. Trochu při těle, obyčejný vzhled.
„Pojď dál.“
Na okamžik jsem zaváhal.
Něco uvnitř mě říkalo, ať se otočím a odjedu domů.
Jenže zvědavost byla silnější.
Vešel jsem dovnitř.
Byt byl malý a skoro prázdný. Postel, stůl, pár židlí a jednoduchá kuchyňská linka. Nic víc.
Nabídl mi pití a ukázal na židli.
Sám si dolil panáka a zapálil cigaretu.
To mě nepotěšilo.
Kuřáky jsem nikdy neměl rád.
Jenže když už jsem tam byl, připadalo mi hloupé odejít.
Seděli jsme proti sobě a snažili se navázat rozhovor.
Nahodil jsem několik témat, ale pokaždé odpověděl jednou větou.
Po pár minutách bylo ticho skoro nesnesitelné.
Pak se na mě podíval a bez jakéhokoliv ostychu řekl:
„Tak co? Zkusíme něco, nebo ne?“
V tu chvíli mi hlavou běželo snad deset důvodů, proč bych měl vstát a odejít.
Neznámý byt.
Neznámý kluk.
Bylo z něj cítit, že už něco vypil.
A cigaretový kouř mi také zrovna nevoněl.
Jenže někdy člověk nepřemýšlí hlavou.
Přemýšlí úplně jinou částí těla.
„Jasně,“ odpověděl jsem.
Usmál se.
„Dobře. Jen ti říkám dopředu, že jsem spíš aktivní.“
Přikývl jsem.
„To mi vyhovuje.“
V tu chvíli už nebylo cesty zpátky.
Postavili jsme se od stolu.
„Jestli ti to nevadí, mohl bys zhasnout?“ zeptal jsem se. „Je to pro mě poprvé a docela se stydím.“
Jen přikývl.
V pokoji se rozhostilo přítmí. Z ulice pronikalo přes okno jen tlumené světlo, které obrysy nábytku měnilo v tmavé siluety. Najednou jsem se cítil o něco klidněji.
První okamžiky byly rozpačité. Ani jeden z nás moc nemluvil. Bylo zvláštní stát tváří v tvář člověku, kterého jsem ještě před hodinou vůbec neznal, a vědět, proč jsem přijel.
On byl překvapivě rozhodný.
Já naopak nervózní.
Každý jeho pohyb jsem vnímal mnohem intenzivněji než při jakékoli předchozí zkušenosti, kterou jsem měl jen sám se sebou. Hlavou mi běžela jediná myšlenka:
Tak takhle to opravdu začíná.
Největší překvapení pro mě ale nebyla samotná situace.
Bylo to moje vlastní tělo.
Přestože jsem byl nervózní, reagovalo úplně opačně. Adrenalin, zvědavost i očekávání se smíchaly dohromady a já si uvědomil, že už není cesty zpět.
Na chvíli jsme se zastavili.
„Tak do čeho jsi vlastně ochotný jít?“ zeptal se.
„Asi do všeho,“ odpověděl jsem po krátkém zaváhání.
Jen se pousmál.
„Dobře. Já jsem spíš aktivní.“
„To mi vyhovuje.“
Ta krátká výměna vět definitivně potvrdila, že oba víme, proč jsme se sešli.
Přesto jsem v sobě pořád cítil zvláštní rozpor.
Na jednu stranu zvědavost a vzrušení z něčeho úplně nového.
Na druhou stranu mi v hlavě neustále blikala varovná kontrolka.
Byl to cizí člověk. Byl mladší než já. Bylo z něj cítit, že už něco vypil, a celá situace se odehrávala v malém bytě, kde jsem byl úplně sám.
Dnes bych se nejspíš otočil a odešel.
Tehdy ale zvítězila zvědavost.
A možná i touha konečně zjistit, jestli realita bude alespoň trochu podobná všem představám, které jsem si tak dlouho vytvářel.
Jenže realita bývá skoro vždycky jiná.
To, co jsem si představoval jako pomalé seznamování, bylo od první chvíle mnohem přímočařejší.
Už po několika minutách mi bylo jasné, že něha rozhodně nebude jeho silnou stránkou.
Působil dojmem člověka, který přesně ví, co chce, a vůbec nepřemýšlí nad tím, že pro druhého může být všechno úplně nové.
A právě tehdy jsem poprvé pochopil, jak velký rozdíl je mezi fantazií a skutečností.
Do té chvíle jsem si svůj první sex představoval úplně jinak.
V hlavě jsem měl scénáře plné trpělivosti, vzájemného poznávání a nejistých doteků. Místo toho jsem stál v cizím bytě s člověkem, který působil dojmem, že podobné situace zažil už mnohokrát.
Já byl nervózní.
On naprosto klidný.
Rozdíl mezi námi byl cítit v každém okamžiku.
Ze začátku jsme se k sobě opatrně přiblížili. Pro mě bylo všechno nové. Každý dotek, každá vteřina i vědomí, že přede mnou stojí muž, se kterým jsem se ještě před hodinou vůbec neznal.
Byl jsem zvědavý.
Možná až moc.
V hlavě jsem měl spoustu představ a najednou jsem je mohl porovnat se skutečností. Překvapilo mě, jak obyčejně vlastně všechno působilo. To, co jsem si roky idealizoval, najednou přestalo být fantazií a stalo se realitou.
Jenže můj společník očividně neměl náladu na dlouhé objevování.
Byl netrpělivý.
Jakmile měl pocit, že se zdržujeme, převzal iniciativu. Z jeho pohybů bylo poznat, že přesně ví, co chce, a nehodlá čekat.
Pro mě to byl docela šok.
Ne proto, že bych nevěděl, proč jsem přijel.
Ale proto, že jsem si uvědomil, jak moc se moje představa lišila od skutečnosti.
Požádal jsem ho, aby trochu zpomalil.
Krátce se omluvil, ale bylo vidět, že trpělivost není jeho silná stránka.
Přesto udělal jednu věc, která mě uklidnila.
Nezapomněl na ochranu.
V té nervozitě jsem na ni málem přestal myslet, přestože jsem od začátku věděl, že bez ní do ničeho nepůjdu. Když sáhl po kondomu, trochu jsem si oddechl.
Napětí ale nezmizelo.
Naopak.
Čím víc se blížil okamžik, kvůli kterému jsem přijel, tím víc jsem si uvědomoval, že už není cesty zpět.
Snažil jsem se uvolnit, zhluboka dýchat a neposlouchat vlastní hlavu.
Nebylo to jednoduché.
První okamžiky byly rozpačité a nepříjemné. Moje tělo reagovalo úplně jinak, než jsem si celé měsíce představoval. Místo očekávané euforie přišlo hlavně překvapení, nejistota a snaha zvyknout si na něco, co jsem nikdy předtím nezažil.
On mezitím působil sebejistě.
Možná až příliš.
Několikrát jsem ho musel upozornit, aby zvolnil. Připadalo mi, jako by úplně zapomněl, že pro mě je to úplně první zkušenost.
Dnes už vím, že kvalitní první sex nestojí na spěchu.
Stojí na komunikaci.
Na důvěře.
A hlavně na tom, aby oba lidé vnímali jeden druhého.
Tehdy jsem to ještě nevěděl.
Jen jsem si opakoval, že právě kvůli tomuhle jsem sem přijel.
A že když už jsem se rozhodl ten krok udělat, chci ho dokončit.
Po několika minutách jsem si začal zvykat.
Ne snad proto, že by všechno najednou bylo příjemné, ale lidské tělo si dokáže zvyknout na víc, než si člověk myslí. Největší překážkou už nebyla bolest ani nervozita. Spíš mě překvapovalo, jak rychle se z něčeho naprosto cizího stala nová zkušenost, kterou jsem se snažil pochopit.
Jenže tempo se neměnilo.
Připadal jsem si, jako bych se ocitl ve dvou úplně odlišných světech. Já se snažil vnímat každý nový pocit a zorientovat se v tom, co právě prožívám. On působil dojmem, že chce hlavně co nejrychleji uspokojit vlastní touhu.
Po nějaké době jsem ztratil pojem o čase.
V bytě bylo ticho. Ozýval se jen náš zrychlený dech a občasné vrznutí nábytku. Napětí z prvních minut vystřídala únava.
Řekl jsem, že bych potřeboval na chvíli přestat.
Kupodivu souhlasil.
Posadil se na zem a navrhl, ať tentokrát určuju tempo já.
To mi vyhovovalo mnohem víc.
Poprvé během celého večera jsem měl pocit, že situaci trochu ovládám. Nervozita pomalu ustupovala a mohl jsem se soustředit na vlastní pocity místo toho, abych se jen snažil všechno vydržet.
Nevydrželo to ale dlouho.
Brzy znovu převzal iniciativu.
Bylo vidět, že je stále stejně netrpělivý jako na začátku. Čím déle večer pokračoval, tím víc jsem si uvědomoval, že každý z nás očekával od té schůzky něco úplně jiného.
Já hledal první zkušenost, na kterou budu jednou vzpomínat.
On hledal především rychlé uspokojení.
S odstupem času mu to vlastně nemám za zlé.
Jen jsme si tehdy nerozuměli.
Po další dlouhé chvíli jsem cítil, že už mám opravdu dost.
Únava začínala převažovat nad zvědavostí a já jsem si uvědomil, že kdyby schůzka skončila právě teď, vůbec by mi to nevadilo.
Poprvé za celý večer jsem nahlas řekl:
„Myslím, že už by to stačilo.“
Podíval se na mě, chvíli mlčel a pak jen přikývl.
V tu chvíli jsem cítil hlavně úlevu.
Ne proto, že by to byl špatný zážitek.
Ale proto, že skončilo něco, na co jsem se připravoval celé měsíce a co ve skutečnosti dopadlo úplně jinak, než jsem si představoval.
Když bylo po všem, oba jsme byli úplně vyčerpaní.
V pokoji se na okamžik rozhostilo ticho. Poprvé za celý večer už nikdo nic neuspěchal. Jen jsme tam stáli a snažili se popadnout dech.
„Můžu se osprchovat?“ zeptal jsem se.
Jen přikývl.
Koupelna byla stejně strohá jako celý byt. Zavřel jsem za sebou dveře, pustil vodu a několik minut jen stál pod proudem. Nešlo ani tak o smytí únavy. Spíš jsem potřeboval chvíli o samotě.
Teprve tam mi začalo docházet, co se vlastně právě stalo.
Celé měsíce jsem si ten okamžik představoval. A najednou byl pryč.
Nebyl dokonalý.
Nebyl romantický.
Nebyl ani takový, jaký jsem si vysnil.
Ale byl skutečný.
Když jsem se oblékl a vyšel z koupelny, seděl zase u stolu. Ve skleničce měl další panák a cigareta mezi prsty pomalu dohořívala.
Jakmile mě uviděl, povzdechl si.
„Promiň.“
Podíval jsem se na něj překvapeně.
„Asi jsem to trochu přehnal,“ pokračoval. „Měl jsem dnes blbej den. Pohádal jsem se v práci, něco jsem vypil… a úplně jsem se nechal unést. Normálně takovej nejsem.“
Nevěděl jsem, co na to říct.
Část mě byla pořád rozpačitá.
Druhá část ale cítila, že ta omluva je upřímná.
„To je dobrý,“ odpověděl jsem nakonec. „Jen to bylo na mě všechno dost nové.“
Přikývl.
„Příště by to bylo lepší.“
Usmál jsem se.
„Možná.“
Oba jsme ale věděli, že žádné příště nejspíš nebude.
Rozloučili jsme se, sešel jsem po schodech dolů a vyšel před dům. Večer byl příjemně chladný. Sedl jsem do auta, nastartoval a chvíli jen seděl s rukama na volantu.
Telefon zavibroval ještě dřív, než jsem vyjel.
„Napiš, až dojedeš.“
Krátká zpráva.
Nic víc.
Když jsem dorazil domů, odpověděl jsem jen, že jsem v pořádku.
Odepsal téměř okamžitě.
Poděkoval za návštěvu a napsal, že by mě rád zase viděl.
Já už ale věděl, že si od podobných schůzek dám na nějakou dobu pauzu.
Ne proto, že by mě první zkušenost odradila.
Spíš proto, že jsem pochopil jednu důležitou věc.
Sex může být intenzivní.
Může být divoký.
Ale bez vzájemné komunikace a ohleduplnosti člověku nakonec v hlavě nezůstane samotný zážitek.
Zůstane mu hlavně pocit, že něco důležitého chybělo.
A právě to jsem si z téhle noci odvezl domů.
