Pusa je docela dobrej začátek

Marka jsem znal dlouho. Fakt dlouho.
Od mala jsme byli spolu. Stejná ulice, stejná škola, stejná lavička před školou, kde jsme seděli každý den po vyučování a řešili úplně všechno, co kluci v tom věku řeší. Hry, fotbal, učitele, holky.
Hlavně holky.
Navzájem jsme si radili, co říct, kam napsat, jak se tvářit, když chceš zapůsobit. Smáli jsme se tomu, když někdo z nás dostal košem. Byla to taková naše společná hra.
Jenže já měl v té hře jeden problém.
Už asi dva roky jsem koukal tajně po Markovi.
Nebylo to něco, co by se dalo říct nahlas. Ne tady, ne v tomhle městě, kde se všechno vědělo dřív, než se to stalo. Kluk má koukat po holkách. Má randit, má zkoušet, má sbírat zkušenosti a dělat, že ví, co dělá.
A tak jsem to dělal taky.

Chodil jsem na rande, snažil se, jak se má. Holky byly fajn, některé se mi i líbily. Ale pokaždé, když jsem se měl opravdu nadechnout a být s nimi naplno, někde vzadu v hlavě byl Marek.
Stačilo, aby se na mě podíval.
Nebo se jen zasmál tím svým způsobem, jako by nic neřešil a přitom měl všechno pod kontrolou.
Holky to možná nějak cítily. Nebo jsem to jenom přeháněl. Ale někdy to působilo, jako by se ke mně lepily víc, než by mělo být normální. Jenže já byl jinde. Vždycky trochu jinde.

Roky ubíhaly, škola se blížila ke konci a najednou tu byla plnoletost, maturita a rozhodnutí, kam se budeme dál ubírat.
A s ní i to, že se každý z nás rozjede jinam.
Já do Prahy. On někam jinam.
Těšil jsem se na to. Na anonymitu, na to, že mě nikdo nebude znát, že nebudu muset hrát žádnou roli.
A zároveň mi z toho bylo divně.
Protože Marek byl pořád Marek v mé hlavě, v mých myšlenkách a někdy i představách.
A já jsem nevěděl, co s tím.
Někdy jsem se na něj prostě jen díval. A on si toho občas všiml.
„Koukáš na mě, jako bys mě chtěl přeříznout, kámo,“ utrousil několikrát s tím svým úsměvem.
Zasmál jsem se. „Jasně. Koho taky jinýho.“
A tím to vždycky skončilo.

Poslední týdny to bylo ještě zvláštnější. Více času spolu, víc řečí o budoucnosti, víc Katky.
Marek se do ní úplně zakoukal. Honil se za ní, psal jí, snažil se.
„Kámo,“ říkal mi jednou, „když mi nedá, tak už na holky kašlu. Fakt. Radši půjdu do kluků. Prý je to s nima stejně jednodušší.“
Zasmál jsem se. „Ta ti nedá.“
„Dá mi,“ odsekl hned.
„Ne,“ pokrčil jsem rameny. „Nedá.“
„Sázka?“ nadhodil.
„Sázka,“ přikývl jsem.
Seděli jsme vedle sebe jako vždycky, jako by se nic nedělo. Jen další naše blbost.
„Tak o co?“ zeptal se.
Podíval jsem se na něj a v tu chvíli mi to celé přišlo jasné.
„Hele,“ řekl jsem klidně, „já říkám, že ti nedá.“
„A já říkám, že jo,“ usmál se.
„Fajn.“
Krátká pauza.
A pak jsem to otočil tak, jak jsem chtěl já.
„Když prohraješ ty,“ řekl jsem, „tak do konce prázdnin balíš mě. Stejně jsi říkal, že půjdeš do nějakého kluka.“
Marek na mě chvíli koukal, jestli si dělám srandu. Pak vyprskl smíchy.
„Cože?“
„Slyšel jsi.“
„A jako co přesně? Kytky, večeře, romantika?“
„Na kytky ti kašlu,“ mávl jsem rukou. „Ty si nech pro Katku, než tě kopne do zadku.“
Zasmál se ještě víc. „Ty vole… takže když prohraju, tak tě mám… balit?“
„Jo.“
„A co to znamená?“
Pokrčil jsem rameny. „Normálně. Jen… se budeš věnovat mně a ne nějakým pipinám. Stejně ti to moc nejde.“
Na chvíli se zarazil. Pak se zase ušklíbl.
„To zní, jako bych tě měl někde v kině osahávat a pak tě přeříznou ve stohu na poli.“
Oba jsme se rozesmáli. Hlasitě, uvolněně, jako vždycky.
Ale mně to v hlavě znělo trochu jinak.
„Hele,“ řekl jsem pak, když smích trochu opadl, „když se bojíš, že to nedáš, tak na to kašleme.“
Marek se na mě podíval.
A pak jen mávl rukou.
„Nebojím.“
Ticho.
Pak vytáhl mobil.
„Sobota Wowko?“
Podíval jsem se na něj.
A přikývl.
„Jasně.“
A tím to skončilo.

V sobotu mi napsal:
„Hele, co když tu naši sázku vyhraju?“
Na chvilku jsem se zamyslel. Šance, že mu Katka dá, byla v podstatě nulová, takže jsem si mohl dovolit sázku vyhnat klidně hodně vysoko.
„Tak si řekni,“ odepsal jsem.
„Chci něco, co za to fakt stojí.“
„Já ti nestačím? Společné procházky, rande… HMM?“, napsal jsem a přihodil několik naštvaných smajlíků, jako že jsem se urazil a na chvilku jsem se odmlčel.
„Ok,“ napsal jsem. „Když to s ní zvládneš, dostaneš ode mě Shadowmourne.“
Chvíli ticho.
„Máš ho?“
„Jo.“
„Fakt mi ho dáš?“
„Jestli to dáš, je tvůj.“
Pauza.
„Platí. A už se připravuj, dneska večer s ní jdu ven, takže ti pak napíšu a zahlásím svou výhru.“

Byl jsem trochu nervózní. Co když jsem to fakt prohrál?
Ještě jsem byl ve Wowku, někde uprostřed farmení, když mi v guild chatu blikla zpráva.
„Kámo, takže kytky nechceš, jo?“
To mě probralo.
„Copak, milovníku?“ odepsal jsem, možná trochu výsměšně.
Chvíli ticho.
Pak začal psát:
„Ty vole… ona se mnou úplně zametla.“
„Normálně mi řekla, že jestli jí chci někdy požádat o ruku, tak mám zapomenout, že by se mnou cokoliv dělala.“
„A pak se zvedla… a šla domů. Sama.“
Na chvíli jsem jen zíral do monitoru, jak Wowko běží dál někde v pozadí a já to vůbec nevnímal.
„Takže?“ napsal jsem.
Chvilka.
„Takže… vypadá to, že jsi vyhrál.“

Další týden pak utekl jako voda.
A já si musel přiznat, že jsem si to docela užíval.
Pořád jsme byli kamarádi, ale Marek to „balení“ vzal po svém.
Zmrzlina bez řečí, pití když jsme šli ven, procházky po městě jen tak. Nechal jsem se vyzvedávat doma i doprovázet až ke dveřím. Občas, když jsme byli jen sami, mi přehnaně galantně složil poklonu, pochválil oblečení… Trochu škodolibě jsem si to nechával líbit.

V sobotu večer, po hospodě, mě zase doprovodil až k domu.
Zastavili jsme se před vchodem.
Otočil jsem se na něj.
„Hele,“ řekl jsem klidně, „to, že se nevodíme za ručičku, ti odpustím. Ale že se nesnažíš o nic… jestli takhle balíš každou, tak budeš celkem neúspěšnej, ne?“
Marek na mě překvapeně koukal.
„Počkej, ty jako fakt čekáš…?“ začal, ale nedokončil to.
„Hele,“ skočil jsem mu do toho, „po týdnu by sis mohl dovolit i víc než jen ahoj na rozloučenou.“
Zamrkal.
„Jako co? Ty se chceš… se mnou…?“
Pokrčil jsem rameny.
„Máš mě balit, ne? A pusa na dobrou noc je přece normální, ne?“
Chvíli jen stál a koukal na mě, jako by si v hlavě přehrával, jestli to celé myslím vážně, nebo ho jen zase tahám za nos.
„Ty jsi fakt nemožnej,“ řekl nakonec tiše.
„Možná,“ pokrčil jsem rameny.
„Ale pořád jsi tady.“ To ho na moment úplně vyhodilo z rovnováhy. Udělal krok blíž. Pak ještě jeden.
„Je ti jasný,“ řekl a zadíval se mi do očí, „že jestli tě teď nechám, abys po mně chtěl pusu… možná od tebe budu chtít časem víc?“
Usmál jsem se. „A co víc bys mohl chtít?“
Chvíli mlčel. „Hele… vodit se za ruce po městě asi nebudeme, to je jasný,“ pousmál se nervózně. „Ale kdo ví, kam až ta tvoje pitomá sázka může dojít. Víš jak... pusa je docela dobrej začátek.“
Sakra, on se snad na tuhle možnost připravoval?
Opřel jsem se zády o zeď a díval jsem se na Marka „jestli do toho chceš jít, tak ukaž, jak líbáš. Je to na tobě.“
Na chvíli se úplně zastavil.
Ten jeho výraz byl přesně mezi „tohle je blbost“ a „já to fakt udělám“. Díval jsem se mu do očí, on se díval do mých, věděl jsem, že teď je ta chvíle, která to může vše pokazit, nebo posunout tam, kam bych rád.
„Marku, já…“
„Já vím!“ skočil mi do řeči, chytil mě za ramena a přitáhl si mne k sobě.
Najednou byl tak blízko, že jsem cítil teplo jeho těla. Cítil jsem na obličeji jeho dech – horký, roztřesený. Na vteřinu se zastavil. Naše nosy se skoro dotýkaly. Viděl jsem mu do očí zblízka – byly tmavé, rozšířené, plné touhy a nervozity zároveň.
Neodstrčil jsem ho.

Pomalu se naklonil a zavřel oči. Naše rty se nejdřív jen lehce dotkly – měkce, váhavě. Pak se přitiskl víc. Jeho rty byly teplé, hladké, lehce vlhké. Otevřel je a já ucítil jeho jazyk – teplý, pevný, jak mi opatrně zajel mezi rty a pak pomalu hlouběji, nejdřív mi zavadil o zuby, pak našel můj jazyk a lehce se ho dotkl. Nebylo to dravé ani vášnivé. Bylo to zvědavé. Hravé. Příjemné. Hezká první pusa.
Polibek se prohloubil. Jeho jazyk mi vjel do pusy, já mu ho oplatil. Bylo to vlhké, teplé, intenzivní. Naše jazyky se proplétaly pomalu, pak rychleji, jako bychom se najednou nemohli nasytit. Funěli jsme si navzájem do úst. Jeho ruka mi sjela z ramene na zátylek a přitáhl si mě k sobě ještě blíž. Druhou rukou mi pevně stiskl bok, pak sklouzl níž a chytil mě za zadek. Přitiskl mě na sebe.
Cítil jsem, jak mi naskočila husí kůže po celém těle. Jak se mi zrychlil tep. Jak mi tvrdne. Ten polibek byl dlouhý, hluboký, mokrý. Potichu jsme funěli, občas se ozvalo tiché vlhké mlasknutí. Bylo to přesně takové, jaké jsme si tisíckrát představovali. Ne. Bylo to lepší.
Když se konečně odtáhl, oba jsme byli zadýchaní. Čelo měl opřené o moje, oči zavřené,
„Marku, já…“ začal jsem znovu.
Znovu mi skočil do řeči.
„Já vím, co mi chceš asi říct. Znám tě dlouho, myslíš, že jsem blbej?“ Hlas měl jistý, ale ruce se mu mírně třásly. „Taky jsem o tom někdy uvažoval. O tobě. O nás.“ Odmlčel se o vteřinu déle, než bylo potřeba. „Já... potřebuju čas.“
Chápal jsem ho. Pro něj to bylo rychlé. Já o tom přemýšlím už roky, a stejně jsem pořád nevěděl, jak to vlastně chci mít. Pokýval jsem hlavou.
„Jasně. Bez problému. Ať se rozhodneš jakkoliv, už nic nemusíš.“
Pokýval hlavou. „Díky.“
Kouknul na hodiny na mobilu. „Musím běžet.“
Pak se zarazil. Znovu se ke mně naklonil a dal mi ještě jednu pusu – jen rychlou, měkkou, na rty. Když se odtáhl, usmál se.
„Líbáš fakt skvěle, kámo. Až mi z tebe houpnul.“
Otočil se a rychle odešel.
Já jsem zůstal stát před domem ještě chvíli. Pak jsem šel nahoru jako ve snách. V hlavě mi pořád zněl jeho hlas, jeho dech, ten polibek.


Druhý den jsem se probudil s tou jedinou myšlenkou.
Večer. Marek. Polibek.
Sáhl jsem po mobilu skoro reflexivně. Nic, vůbec nic.
Říkal jsem si, že je víkend, že si Marek přispal.
Dopoledne uteklo nějak prázdně. Zkoušel jsem se nějak zabavit, ale pořád jsem se vracel k mobilu a pak se na sebe zlobil, že se chovám jak nějaká středoškolačka čekající na zprávu od kluka, co se jí líbí.
Možná že přesně tohle jsem byl.
Poledne. Odpoledne. Pořád nic.
V hlavě mi běžely scénáře, jeden horší než druhý. Že jsem to přehnal. Že si dnes ráno uvědomil, co udělal, a vyděsil se. Že jsem to celé pokazil tou hloupou sázkou, co mi najednou přišla dětinská a trapná.
Co když to pro něj bude jen trapná vzpomínka, kterou chce co nejrychleji zapomenout?
K večeru jsem to hypnotizování mobilu vzdal. Seděl jsem u počítače, nic nedělal, jen zíral do obrazovky, když mobil konečně bliknul.
Marek.
Srdce mi poskočilo dřív, než jsem zprávu otevřel.
„Hele,“ psal, „nešel bys zítra odpoledne k pomníku?“
Naše místo. Tam, kam jsme chodili, když jsme potřebovali být sami, kde jsme si kdysi dali první cigáro, prohlédli první časopis pro pány... Byli jsme si jistí, že o tomhle místě víme jen my dva.
„Jasně,“ napsal jsem zpátky. „Kdy? Stavíš se pro mě?“
Uteklo asi deset dlouhých minut.
„Ve tři tam, jo?“

Myšlenky se mi zase rozběhly mnoha směry. Co když je to dobré znamení – nikde nikdo, mohli bychom spolu zase něco dělat? Nebo mě chce na našem místě vysvětlit, že včerejšek byl na něj moc a už bychom se radši neměli scházet? Ale to mi mohl napsat i takhle.
Určitě je to ta první možnost. Musí!
Cesta k pomníku mi nikdy nepřišla tak dlouhá. Šel jsem rychleji, než bylo potřeba, jako bych se bál, že pokud zpomalím, něco se stane — že si to Marek rozmyslí, že nepřijde, že to celé byl jen sen.

Přišel jsem skoro o hodinu dřív. A Marek tam už byl.
Seděl ve stínu, zády opřený o kámen, a protože jsem nešel úplně potichu, byl otočený směrem ke mně. Když jsem se vynořil z hradby křoví, usmál se.
Dobré znamení.
„Ty sis nějak pospíšil,“ řekl.
„Však ty jsi taky nepřišel na čas,“ odpověděl jsem.
„Tě ten včerejšek nějak nabil, co?“ zasmál se.
„No, na chvilku jo. Ale chtělo by to další energii,“ vyjelo ze mě dřív, než jsem si to stačil rozmyslet.
Marek zvážněl. „Hele, to včera, to bylo fajn. Líbilo se mi to. Ale, no...“ Odmlčel se a díval se na mě.
Cítil jsem, že taky musím něco říct. „Mně se to taky líbilo. A už nějakou dobu jsem o tom uvažoval. O tobě. O nás.“
Usmál se. „Tak to jsi zřejmě ve výhodě. A co jsi teda vymyslel? O nás.“
Zarazil jsem se. Myšlenky, co se mi o nás honily v hlavě, bych mu nerad říkal. Rozhodně ne teď.
„Nooo,“ začal jsem ze široka, „líbačka a vodění za ruku na náměstí je kravina. Ale kdyby nás nikdo neviděl...“
„Ty by ses chtěl vodit za ruce?“ zasmál se Marek.
„Hele, nechci se s tebou vodit za ruku.“ Cítil jsem, že rudnu, a že čím víc to budu složitě vysvětlovat, tím víc se v tom pohřbím. „Chci si zopakovat to, co jsme dělali včera,“ na chvilku jsem se zadrhl – chci mu to všechno říct??? Ale jazyk pokračoval a nečekal, jestli si to mozek nerozmyslí. „Chci zkusit víc. S tebou. Sundat si trička, hladit se, svlíknout se úplně a prostě spolu zkusit všechno, co půjde a co budeme chtít. Spolu.“
Cítil jsem se hloupě, že mu tohle říkám. Že to říkám zrovna jemu. Styděl jsem se, ale zároveň jsem byl rád, že to je konečně venku. Že jsem to řekl nahlas.

Marek mlčel a díval se na mě. Trvalo to jen chvilku, ale mně to připadalo jako hodiny.
„Tak jo, jdeme do naha? Chtěl jsi to, ne? Sem nikdo nechodí a na co teda čekat? Tak šup, dělej,“ a sundal si tričko. Hodil ho vedle sebe do trávy a pak se na mne podíval, tak zvláštně, jako by sám nevěřil, že to udělal. Možná čekal jestli couvnu, nebo jestli se přidám.
Je to jen nějakej test? Sundám si taky triko, on se mi vysměje, pošle do prdele a odejde? Nebo to myslí vážně? Na to, že před pár dny pálil za Katkou, teď vypadá dost rozhodnutej tu se mnou něco podniknout. Kašlu na to, a stáhl jsem si taky triko. Než jsem si ho přetáhl přes hlavu, stál už přede mnou nahý. Teda až na sandály, ty si nechal.
Oči mi zabloudily k jeho rozkroku. Péro měl napůl tvrdé, bylo vidět, že mu v něm tepe a s každým tepem se mu o trochu víc postavilo. Sundal jsem si rychle kalhoty i boxerky. Jakmile jsem se narovnal, můj úd už byl úplně tvrdý. Tohle svléknutí se venku mi přišlo tak zvláštně vzrušující a když jsem tu byl navíc s Markem, který byl také svlečený…
Marek mě hned přitáhl k sobě a políbil. Jeho ruka sjela dolů a pevně obemkla můj tvrdý úd. Začal ho pomalu honit – nejdřív trochu nejistě, trhaně, zbrkle. Po pár tazích našel správný rytmus. Cítil jsem, jak je jeho dlaň teplá a jak se můj úd v ní krásně klouže.
„Ty máš ale fakt pěkný péro,“ zamumlal mi do pusy a stiskl mě o něco silněji. Tohle jsem od něj fakt nečekal. Ve většině mých představ byl Marek spíš ten, kterého musím k něčemu přemlouvat.
Sáhl jsem mu na něj taky. Jeho úd byl tlustší, těžký a horký. Kůže hladká, celý pevný a pružný. Čím víc jsem ho honil, tím víc byl mokrý od šťávy, která mu vytékala ze špičky. Ruka mi hezky klouzala.
Stáli jsme tak proti sobě, líbali se a honili jeden druhého. Rychleji a rychleji. Dýchání se zrychlovalo, polibky byly čím dál vlhčí a nedočkavější. Jeho ruka byla už celá mokrá, stejně jako moje. Slyšel jsem ty vlhké zvuky, jak se naše ruce pohybují po tvrdých pérech.
Těsně před orgasmem jsem se malinko rozkročil, zatnul půlky a celé tělo mi ztuhlo. Přestali jsme se líbat. Čela jsme měli opřená o sebe, oči zavřené, a jen hlasitě vzdychali.
„Už… už… už to jde…“ vydechl Marek chraplavě.
Můj úd sebou začal prudce cukat v jeho ruce. První silný proud semene vystříkl ven, pak druhý, třetí… husté, horké cákance mu stékaly po břiše a stékaly mu po prstech. V tu chvíli se otřásl i on. Jeho péro se napnulo a ještě víc ztvrdlo a taky začalo stříkat. Cítil jsem, jak mi jeho horké semeno stříká na břicho, na ruku, dokonce až na stehno. Bylo ho hodně, lepkavé a teplé.

Oba jsme ještě chvíli stáli, těla se nám třásla, dech se pomalu uklidňoval. Semeno na nás pomalu chladlo, pomalu stékalo dolů. Navzájem jsme se pustili a jen jsme stáli naproti sobě. Marek koukal dolů na sebe, já se díval na něj. Byli jsme několik dlouhých vteřin jako dvě nahé sochy.
Když se po chvíli podíval na mne, zvedl jsem ruku, na které měl zbytky jeho semene a olízal jsem si pomalu prsty.
„Ty vole,“ vydechl s úsměvem, „tak si to příště vezmi rovnou ze zdroje.“ Podíval se dolů na svůj teď už uklidněný, ale pořád lesklý úd.
„Tak mi ho příště nabídni a já to zkusím,“ odpověděl jsem se smíchem. Sedli jsme si do trávy, stále nazí.
„Stejně to bylo takový… nevim. Divný. Ne divný jako špatný. Ale že já a ty… tady… spolu. Kdybych věděl, jak to nakonec dopadne, nemusel jsem se zdržovat s Katkou a balit tebe, viď?“
Bylo mezi námi takové, skoro až trapné ticho. Otočil jsem se na Marka.
„Hele, ale chápeš, že jsi můj první kluk? A že se to nesmí nikdo dozvědět?“
„Jasný, chápu. Neboj, nebudu chodit po městě a každýmu vyprávět, jak jsme si teď spolu dali ruční práci.“ Usmál se. „A jsi taky můj první kluk.“
Zase jsme mlčeli a koukali před sebe:
„Hele, a fakt je to s klukem lepší. Nejlepší hoňka, jakou jsem zatím od někoho zažil. Jsem zvědavej, jaký to bude dál.“
Ztuhnul jsem. Mozek mi na vteřinu vypnul. Slyšel jsem dobře? Chce pokračovat dál. Se mnou.
Musel jsem to slyšet nahlas. Musel jsem vědět, že si to nevymýšlím.
„Počkej,“ vypravil jsem ze sebe přiškrceně. „Jakože... příště? Chceš pokračovat...?“
Marek se zašklebil. Kopl do šišky a pak se podíval na mě, pak na svoje sandály. „No,“ protáhl. „Když už jsme u toho...“ Odmlčel se a kousl se do rtu. „Pamatuješ, co jsi říkal? Že si to příště vezmeš rovnou ze zdroje?“
„Chtěl bys to?“
„Hele,“ mávl rukou, ale tváře mu zčervenaly. „Říkal jsi, že to zkusíš. Když budeš chtít, já se bránit nebudu.“ Uchechtl se, ale znělo to nervózně. „Aspoň si nebudeš muset olizovat prsty. A nebudeš tak ulepenej.“

Marek se zasmál a už se natahoval po tričku. Stoupl si přede mě, jednou nohou ukročil, aby si ho líp přetáhl přes hlavu. Byl pořád nahej. Úd už měl měkkej, splihlej, ale pořád vlhkej a lesklej. Houpal se mu mezi nohama.
A mně se uplně vypnulo myšlení. Prostě jsem to chtěl. Teď. Hned. Ne příště.
Než si tričko přetáhl přes hlavu, klekl jsem si k němu do trávy. Bez slova. Bez rozmýšlení.
Marek strnul v půlce pohybu. Koukal dolů na mě, oči překvapené a vytřeštěné.
Otevřel jsem pusu a vzal ho mezi rty. Jen špičku. Nasál jsem ho zlehka, jazykem obkroužil žalud. Chutnal slaně, na jazyku jsem zase cítil chuť jeho semene. Bylo to teplé, měkké, živé.
Marek zalapal po dechu. Slyšel jsem to. Cítil jsem, jak mu ztuhlo celé tělo. Neucukl. Díval se. Díval se, jak ho mám v puse. Ruka s tričkem mu klesla podél těla. Přivřel oči a zhluboka se nadechl.
Vydrželo to jen dvě, tři vteřiny. Tak takové to tedy je, dělat to někomu pusou. A jaké to bude, až se mu postaví?
Pak mi položil dlaň na temeno hlavy. Nezatlačil. Jen ji tam nechal. A pak jemně, ale nekompromisně odtlačil.
Koukl jsem nahoru.
„Hele,“ řekl tiše, chraplavě. „Kámo... dneska toho bylo dost, ne?“ Pousmál se, ale rty se mu chvěly. „Necháme si to... necháme si to na příště, jo?“ Nadechl se. „Slibuju. Nebudu se bránit. Ale dneska... dneska už mi z toho jde hlava kolem.“
Pustil jsem ho. Olízl jsem si rty a vstal. Kývnul jsem. Nemělo cenu nic říkat.
Oblékl si tričko a vzal do ruky kraťasy. Znovu se na mne podíval, přimhouřil oči, pomalu zavrtěl hlavou a usmál se.
„Kdybych věděl, jaký jsi číslo, tak jsem se mohl fakt věnovat tobě.“

Oblékli jsme se a vyrazili domů. V puse jsem pořád cítil Markovu chuť.
„Doufám, že cestou nikoho nepotkáme, protože jsme celkem cítit,“ řekl Marek, když jsme se prodrali křovím. Začichal jsem a měl fakt pravdu. Dokud mne neupozornil, tak jsem si toho ani nevšiml, ale teď jsem dost silně cítil vůni, která prozrazuje, že jsme nebyli v lese jen na houbách. Nebo spíš, že jsme si každý s jednou houbou dost důkladně pohráli.
Marek se zasmál a lehce mě dloubl do ramene.
„Příště si vezmeme ubrousky, ty romantiku.“
„Nebo rovnou celou sprchu.“