Přišel jsem domů a byl jsem ještě pořád mimo. Rozechvělej. Jako po zkoušce, co dopadla dobře, ale vlastně nevíš proč.
Táta čuměl na zprávy. „Kde se flákáš?“
„Venku,“ vypadlo ze mě. Dementní odpověď. Ale víc ze mě nedostal. Prošel jsem kolem něj do pokoje a zavřel se tam.
Sedl jsem na postel. V puse jsem pořád cítil Markovu chuť. Slanou, trochu pot, trochu semeno. Nebylo to vůbec hnusný. Olíznul jsem si ret a na vteřinu jsem to měl zpátky. Ten moment u pomníku. Já klečící pod ním, mezi rty jeho péro a na jazyku jeho chuť.
Lehl jsem si na záda a čuměl do stropu. Srdce mi mlátilo jako po sprintu. Co se to dneska stalo? Líbali jsme se. S Markem. S klukem. S nejlepším kámošem. Oba nazí, navzájem jsme si pomohli k orgasmu.
Vytáhl jsem mobil. Žádná zpráva. Nic. Mám mu napsat? Nemám? Co bych napsal? Čau, díky za dnešní vyhonění? Zamknul jsem ho a hodil na stůl.
Neusnul jsem snad do dvou. Hlavou mi běželo všechno možný.
Nechtěl jsem o Marka přijít. Je to kámoš. Když se tohle posere, co budem? Budeme se vyhýbat na ulici, když se náhodou potkáme? Budeme dělat, že se neznáme? To bych nedal.
Ale zároveň... kdyby z nás byli kámoši s nějakou, aspoň občasnou výhodou... bylo by to fajn. Bylo by to víc než fajn. Takový to velmi blízký kamarádství. Přes den kamarádi, večer... milenci? Nemuseli bychom si slibovat lásku až za hrob. Jen... být spolu. Když budeme chtít. Když to na nás přijde.
Určitě to chtěl stejně jako já. Nebo ne?
A tady mě chytl strach. Pro mě to není nový. Já se ho představuju už dlouho. Pro mě je to splněnej sen. Mně se představa být v posteli s klukem líbí.
Ale co Marek? Pro něj je cokoliv se mnou nový, neznámý a... jiný. Možná divný? Najednou se mu nabízím já. Kluk. Kámoš. Co když se ráno vzbudí, dojde mu to a zpanikaří? Co když si řekne: „Ty vole, co jsem to udělal?“ a už se neozve? A nebo, hůř, pošle mě do háje?
Otočil jsem se na bok a zavrtal hlavu do polštáře. Nechci ho ztratit. Ale chci ho. Chci ho zkusit znova. A chci zkusit daleko víc.
Ráno přišla zpráva. Od Marka.
„Seš vzhůru? Rodiče jedou za hodinu na velkej nákup. Nechceš se stavit?“
„Jo. Za hodinu jsem u tebe,“ odepsal jsem. Vstal jsem, dal si rychlou snídani, pořádně se osprchoval, navoněl a vyrazil jsem.
Zvoním. Otevírá mi Marek. Jen v triku a trenkách. Bos.
„Čau,“ řekne. Koukne na mě a mrkne na mne.
„Čau,“ vypadne ze mě. Vejdu dovnitř.
„Naši za chvíli mizí,“ kývne k předsíni, kde máma hledá tašku. „Dáme kompa?“
Jasně. Kompa. Proto jsem tady. Jasně.
Sedneme si k jeho stolu. Židle je jen jedna, tak si dotáhnu tu z kuchyně. Ramena se nám dotýkají. Zapíná hru. WoWko. Ale ani jeden nekoukáme na monitor.
„Hele... ohledně včerejška...“ začne on.
Srdce mi skočí do krku. „Jo?“
„Hmm, bylo to fakt super. Všechno… to… s tebou.“
Nakloní se k monitoru. Já taky. Stehna se nám přitisknou. Je mi fajn.
Prstem mi ukazuje něco na monitoru, ale já to moc nevnímám. Vidím jen jeho krk. Jak polyká. Pusu. Nos.
„Seš nějak blízko,“ vypadne ze mě.
On se otočí. Obličeje máme deset centimetrů od sebe. „Tobě to vadí?“
„Ne.“
A pak to udělám. Chytnu ho za krk a přitáhnu si ho. Líbáme se. Hned. Vášnivě. Žádný testování. Je mi v tu chvíli jedno, že nejsme zatím sami. Prostě to risknu. Přestal jsem poslouchat mozek, všechno je mi jedno, chci ho. Musím ho mít. Teď!
Zubama mi přejede po spodním rtu. Zasténám mu do pusy. Židle zavrže.
„Postel?“ vyheknu mezi pusama.
„Seru na postel,“ zavrčí on a stáhne mě ze židle na zem. Na koberec.
Blížící se kroky mne vrátí do reality. NE! Odstrčím ho od sebe asi půl vteřiny před tím, než jeho máma strčí hlavu do dveří. „Kluci?“
Zmrzne nám krev v celém těle. Srdce mi buší až v krku. To bylo těsný.
„Jo?“ zeptá se Marek roztřeseně.
Máma pokrčí rameny. „Tak my jedeme. Vrátíme se tak za dvě hodiny, možná později. A neseďte celej den u počítače. Trochu se hýbejte.“
„Jo, nějakej pohyb si dáme,“ vypraví ze sebe Marek a snaží se tvářit normálně.
Dveře klapnou.
Ticho.
Ještě chvíli sedíme. Už nekoukáme do počítače. Koukáme na sebe. Ani jeden z nás nechce začít mluvit. Ticho je tak hustý, že by se dalo krájet. Slyším, jak mi tluče srdce. Slyším jeho dech.
Ticho prolomím až já. „Myslíš, že už jsou pryč?“
Marek nakloní hlavu ke dveřím. Poslouchá. „Jo. Už budou.“
Zase ticho. Kouká do země. Hraje si s lemem trika. Ruce se mu klepou. Najednou není nadrženej. Je nervózní.
„Pamatuješ, co jsi mi včera slíbil?“ zeptám se potichu.
Zvedne hlavu. „Jasně, pamatuju. Včera to bylo... zajímavý.“ Odmlčí se. Kouše se do rtu. Pak vydechne a sklopí oči. Kouká na svoje kolena, ne na mě.
„Hele...“ začne a zasekne se. Polkne. „Já s holkama... už jsem tohle... dělal. Ale s tebou je to... jiný.“
Když to řekne nahlas, zní to fakt divně. Ne sprostě. Divně. Jako kdybychom dělali něco zakázanýho. S holkou je to jasný. Se mnou tápe.
„Ty mi ho chceš fakt... vzít do pusy?“ dokončí otázku. Zní to jako „Seš si jistej? Tohle už není líbačka u domu a hoňka u pomníku.“
Neodpovím hned. Nechám ho dusit se v tom tichu.
Pak se zvednu a kleknu si před něj na koberec. Mezi jeho kolena.
On zatají dech. Rukama křečovitě svírá opěrky židle, až mu zbělají klouby. Čumí na mě svrchu a v očích má paniku.
„Seš si jistej?“ zašeptá. Znovu. „Seš si tím jistej? Kam až to může zajít?“
„Nejsem si jistej,“ řeknu pravdu. A položím mu ruce na stehna. Cítím, jak se mu napnou svaly. Jak se klepe. „Ale chci to. Dlouho.“
On polkne. Adamovo jablko mu poskočí. „Víš... po včerejšku... mě napadlo,“ řekne tak tiše, že to skoro neslyším. A hned uhne pohledem. Stydí se. „Jestli bychom nemohli... dělat víc.“
Vím, co myslí. Víc než pusa. Víc než ruka. To "víc", co dělal s holkama.
Ale neřeknu to za něj.
Nakloním hlavu. „Víc?“ zopakuju.
Zrudne. „No... ty víš...“
„Marku,“ řeknu potichu. Rukama mu pomalu jedu po stehnech nahoru. K rozkroku. Zastavím se. „Já jsem s klukem nikdy nebyl. Seš první. Takže nevím, co je víc. Co je míň. A co je moc.“
„Ale klidně můžeme zkoušet,“ pokračuju. „Co se komu bude líbit. A uvidíme.“ Palcem mu přejedu přes bouli na trenkách. Škubne sebou. „Bez stresu, jo? Když bude něco moc, prostě to zasekneme. Stopneme to. V pohodě?“
Kouká na mě, pak malinko kývne a udělá si na židli víc pohodlí.
Usměju se. „Dobře. Takže...“ Rozepnu mu knoflík u kalhot. „Dneska jen pusou. Na to víc máme čas jindy.“
Ruka mu sjede z opěrky a zaboří se mi do vlasů. Netlačí. Jen se mě drží.
„Dneska jen pusou,“ zopakuje po mně. Jako smlouvu. „To zní... dobře.“
Stáhnu mu trenky i s boxerkama ke kolenům. Vystřelí proti mně. Tvrdej, žíly naběhlý, žalud už je venku. Vidím, že mu v něm zase jemně tepe. Poprvé vidím něčí péro takhle zblízka. Včera to bylo jen pár rychlých pohledů, ale teď ho mám přímo před očima.
Nadechnu se. Srdce mi bije až v krku. Opatrně se dotknu jazykem špičky. Slanej, trochu víc, než včera. On prudce vydechne, hlava mu padne dozadu na opěradlo. Prsty mi vjedou do vlasů a zatnou se.
„Kurva… tohle je… skvělý,“ sípá.
Zavřu oči a zkusím víc. Skoro se dávím. Čelist mě bolí, ale kašlu na to. Chci ho. Kloužu rty níž. On sebou škubne a zvedne pánev. Sám. Tvrdě mi přirazí do pusy. Zaskučí. Já taky, ale tlumeně. Je fakt velkej. U doktora jsem nedal ani špachtli. A teď mám v puse jeho péro. Vrátím se nahoru a hraju si s žaludem. Plní mi pusu šťávou, cítím, že je hustší, než mé sliny, ale nedělá mi problém ji polykat.
„Do prdele,“ unikne mu šeptem. „To je... moc... dobrý.“
Zrychlím a silněji se přisaju. Cítím, jak mu cuká v puse. Dech se mu prohlubuje a zrychluje. Ruku ve vlasech cítím víc, jako by si mne na sebe narážel, ale jen jemně, nic přehnaného.
Vytáhnu ho z pusy a kleknu si trochu jinak, olíznu ho celého, od kulek až nahoru. Dívám se při tom na něj, sleduju, jak se tváří – má zavřené oči, hlavu zakloněnou, pusu pootevřenou… Pak se na mne podívá a chvilku si hledíme do očí.
„Vezmi…mně zase…do pusy“ zaprosí potichu.
Znovu se přisaju, tentokrát žádné zkoušení, jak až hluboko se mi vejde, přisaju se na žalud a přejíždím po něm rty. Marek se chytí u kořene a začne si pomáhat rukou. Po pár tazích najdeme společný rytmus a já mám pocit, že mám pusu skoro plnou. Plnou slin, plnou šťávy, plnou Marka.
Najednou se začne třást a křečovitě mi přirážet do pusy – dvakrát třikrát naprázdno a najednou cítím v puse horko a mokro.
Marek vzdychá nahlas a plní mi pusu hustým semenem. Je to trochu slanější, než jsem čekal, ale nevadí mi to.
Nechci uhnout, i když se mi pusa plní a hůř se mi to polyká. Jeho vzdychání se trochu ztlumilo, ale pořád se třese, jako by byl v křeči.
CVAK.
Zámek. Klíče.
Zmrzneme. Oba. Já s jeho pérem v puse, on s rukou zaťatou v mých vlasech a pánví zvednutou do vzduchu. Podívá se na mne – vytřeštěně a šokovaně. V očích má čistou paniku, já určitě taky
„Do prdele, naši!“ sykne bez hlasu.
Chce to zastavit, ale nejde to. Tělo si jede svoje. Další výstřik už chytnout do pusy nestihnu. Vystřelí mi to přes pusu na bradu. Rychle ho vytáhne z mé pusy, je pokrytej směsí semene a slin, na špičce se mu objeví další bílá kapka.
Je najednou rudej až po uši, zadejchanej, oči vytřeštěný, panenky rozšířený. Já si jen rychle utřu pusu hřbetem ruky. Jsem relativně v pohodě. A stoupnu si. Několikrát se zhluboka nadechnu, abych se uklidnil. Rychle polykám to, co mám v puse. Chtělo by to něco na zapití, ale nenapadlo mne si říct před tím o něco k pití. V tom mi dojde, že mi taky stojí a že když budu takhle, bude to vidět a tak si rychle sednu.
On si rve trenky nahoru rychle a skoro zoufale, šeptá u toho kletby a nadávky. Pomůžu mu, vytáhnu je. Olíznu si ret a zkontroluju, jestli nemám něco na puse.
Ozve se zaklepání a pak se hned dveře rozletí.
„Marku!“ zařve táta. Stojí ve futrech, naštvanej. „Kde máš mobil?! Volám ti deset minut!“
Marek zrudne ještě víc. Rukou si křečovitě drží okraj stolu. Ještě se mu klepou nohy, je dobře, že sedí.
„Já... já ho mám na tichým,“ vypadne z něj. Hlas se mu třese.
„No právě!“ táta mávne rukou a jde do obýváku, kde leží zabouchnutej notebook. „Potřebuju pustit vzdálenej test na server. Šéf na to čeká. Mohls mi to pustit ty, kdybych se ti dovolal!“
„Tak jsi mi měl napsat...“ zkusí to Marek chabě.
„Volal jsem! Třikrát!“ táta bere notebook a ani se na nás pořádně nepodívá. „Příště si laskavě zapni zvuk!“
Práskne dveřma. Kroky na chodbě. Ticho.
Koukáme na sebe. On ještě pořád dejchá, jako by uběhl stovku. Má mokrej flek na trenkách a já cejtím, že mám něco mokrého bradě. Asi jsem se tak dobře neutřel.
A pak to nevydržím. Začnu se smát.
„Ty vole...“ sípá mezi smíchem a ukazuje na svůj rozkrok a pak na můj obličej. „Přijít o pár vteřin dřív...“ Nedopoví.
„Jo a nebo o minutu později“, řeknu já.
„Hele, sice jsem dneska měl ještě nějaký plány, ale myslim, že teď jsem dokonale uklidněnej,“ řekne sice se smíchem, ale zároveň trochu s omluvným výrazem v obličeji.
„Tohle bylo o infarkt. Stejně by se mi teď už nepostavil. Ne tady. Příště půjdeme radši ven.“
Marek zůstal sedět, já se postavil a natáhl se, abych otevřel okno. „Hele, myslíš, že to nebylo poznat? Že jsme tu něco spolu dělali?“, zeptal jsem se.
„Nemyslím, že si něčeho všimnul. Byl nasranej kvůli tomu testu. A podle toho, jak řval, tak by si ani nevšiml, kdybys mi ho zrovna kouřil“, zasmál se. Taky jsem se zasmál, ale přece jen jsem pořád měl malinko obavy. Tohle by nám tak chybělo, nechat se nachytat rodičema jednoho z nás.
Rozloučili jsme se a já vyrazil domů.
Doma už nikdy, říkal jsem si cestou. Ale věděl jsem, že si lžu.
Mít šanci, skočím na něj znovu. Hned.
