Byla krásná neděle....
Sluníčko svítilo a všechno nasvědčovalo tomu, že nás čeká pohodový den.
S mým manželem jsme měli domluvenou schůzku s mužem z Amatérů, kterého jsme už nějakou dobu znali...
Působil úplně normálně, několikrát jsme si psali a chtěl se s námi sejít, protože navrhoval, že bychom někdy mohli zkusit trojku....
Lákal nás na to, že má velkou zahradu, bazén a že bychom mohli něco hodit na gril.
No uznejte… bazén, grilování a letní pohoda. Co by se asi mohlo pokazit?
Nejdřív přijel k nám. Chvíli jsme si povídali a pak navrhl: „Pojedeme radši ke mně. Mají se mi přijít podívat na zahradu nějací brigádníci, tak to spojíme.“
Tak jsme vyrazili.
Dorazili jsme k němu a všechno vypadalo přesně podle plánu. Zahrada krásná, bazén připravený, gril čekal na akci… prostě dokonalá nedělní pohoda.
Jenže pak řekl tu osudovou větu: „Odběhnu jen na chvilku. Fakt maximálně patnáct minut.“
Najednou zazvonil telefon.
„Rychle! Musíte zmizet! Přijela dcera s bývalou!“
Rozhlédli jsme se a zjistili, že branka je zamčená. Nebyl čas přemýšlet.
Manžel proto bez váhání přelezl plot jako zkušený parkourista. Já jsem se na ten plot jen podívala a bylo mi jasné, že přes něj rozhodně nepolezu. Než jsem vůbec stihla něco vymyslet, zůstala jsem uvězněná na zahradě. .
Takže zatímco manžel byl dávno venku, já se schoulila za roh domu, přitiskla se co nejvíc k zemi a modlila se, aby mě nikdo neviděl.
Jenže aby toho nebylo málo, po zahradě pobíhal pes, který každou chvíli štěkal. Já měla v hlavě jedinou myšlenku: „Prosím tě, hlavně sem neběž! Jestli mě najde pes, za chvíli mě najde i celá rodina.“
A pak začalo rodinné drama.!!
Křik.
Prásk.
Facka.
Bum.
Branka.
Další křik.
Další rána.
A znovu ta branka.
Seděla jsem tam dvě nekonečné hodiny.
Celé tělo mě bolelo, nohy úplně ztuhlé, třásla jsem se strachy, vztekem i bezmocí. V hlavě mi běželo jediné:
„Já jsem sem jela na schůzku s manželem, těšila se na bazén a gril… a místo toho ležím za cizím domem jako uprchlík, zatímco kolem mě probíhá rodinná válka.“
Po dvou hodinách se konečně objevil. Žádné „Promiň“, žádné „Jsi v pořádku?“, žádné vysvětlení!
Jen vykoukl za roh, beze slova na mě mávl rukou a naznačil:
„Psst… rychle uteč!“
Tak jsem vyskočila ze své zkroucené polohy, ve které jsem připomínala spíš složenou zahradní židli než člověka, a sprintovala pryč.
Bazén zůstal netknutý.
Gril zůstal studený.
A já si odvezla zážitek, který by nevymyslel ani scénárista bláznivé české komedie.
Od té doby, když někdo řekne: „Přijeďte, máme bazén a něco ugrilujeme,“
automaticky se ptám:
„A je to opravdu grilování… nebo si mám radši přibalit běžecké boty, mapu únikových cest a horolezecký kurz na přelézání plotů?“
