Těším se na bazén… a na mimózu 🍹🤭
Telefon zavibroval.
“Máš ráda rybníky? Nebo bazény?”
Usmála jsem se. V hlavě mi okamžitě začaly létat představy. Ne ani tak o vodě… ale o tom, že tam budu s ní.
Představovala jsem si teplý letní den. Slunce příjemně hřálo, voda se třpytila a já už z dálky hledala její úsměv. Přesně ten, který ve mně dokázal vyvolat zvláštní směs nervozity a radosti.
Věděla jsem, že mě zase bude škádlit.
Že se na mě podívá tím svým pohledem, jako by už dávno věděla, co si myslím.
A já? Já se budu tvářit statečně… než se začnu smát.
Po koupání bychom si sedly na lehátka. V ruce vychlazenou mimózu, jemně perlivou, s vůní pomerančů. Připily bychom si a povídaly si úplně o všem. O životě, cestování, hloupostech… a občas by mezi námi nastalo to krásné ticho, které není trapné. Naopak. Je příjemné.
Možná by se na mě podívala a s úsměvem řekla:
„Tak co? Pořád jsi takové zlobidlo?“
Jen bych pokrčila rameny.
„To záleží… s kým zrovna jsem.“
Určitě by se pousmála tím svým sebevědomým způsobem.
„To jsem si myslela.“
A já bych věděla, že má zase pravdu.
Nejvíc se ale těším na ty maličkosti. Na společný smích. Na nenápadné pohledy. Na to zvláštní napětí mezi námi, kdy člověk neví, kdo koho vlastně škádlí víc.
A možná právě proto se nemůžu dočkat.
Ne kvůli bazénu.
Ani kvůli mimóze.
Ale kvůli ní. 🤭❤️
