Setkání na kávě

Těžko říci, jestli to byl zvláštní den. Ale ano, asi byl. Měli jsme se vidět poprvé. Dlouho jsme si povídali na chatu, vyměnili pár fotek, zapnuli kamery. Naživo jsme spolu ale nepovídali. Trochu mi to dalo přesvědčování, aby na setkání přistoupila. Přece jen byla vdaná. Ale taky zvědavá a nadržená, takže neodolala.
Šel jsem kolem kavárny, kde na mě měla čekat. „Hodná,“ pomyslel jsem si. Seděla u stolku u okna. Nebylo toho sice moc vidět, ale poznal jsem jí bezpečně. Panička, které to chybí. Bylo to na ní vidět na první pohled. Hezky se oblékla, nalíčila, určitě hodně času strávila v koupelně.
„Ahoj,“ pozdravil jsem jí s trochou drzosti v hlase. Sedl jsem si bez dovolení k jejímu stolu, aby poznala, že jsem pánem situace. Ostatně byla to má hra, kde určuji pravidla já. „Dobrý den,“ odpověděla.
Zamíchala v hrnku už jistě několikrát promíchanou kávu, jen aby mi nemusela naplno pohlédnout do očí. Miluji to. Mám rád, když se žena stydí. Když musí na tenký led.
„Připravená,“ zeptal jsem se. „Ano. Asi. Nevím,“ byla odpověď.
Oblékla jsi se, jak jsem řekl.“ „Ano.“
„Co, ano? Máš kalhotky nebo ne?“
Bylo to jako sprosté slovo. Rozhlédla se, zastyděla. Viděl jsem trochu červenou tvář. Ani makeup to neskryl. „Nemám.“
„Víš, co teď bude? Co jsem ti slíbil, abys ses rozhodla, jestli mi chceš patřit?“
„Vím.“
„Co víš? Řekni to nahlas!“
„Že si budu muset dát do zadečku kolík.“
Líbilo se mi, s jakým studem to řekla. Proto jsem to dohrál a položil ho na stůl. „Na.“
Skoro se nedotkl stolu, jak rychle ho schovala v dlani a pak v pod deskou. Ne, že by se na něj tak těšila, ale protože nechtěla, aby to někdo viděl.
„Nějak rychle jsi ho uklidila. To se na něj tak těšíš?“ každým slovem jsem prohluboval její ponížení. „Půjdeš na záchod a splníš úkol. Natočíš video na telefon, abych měl kontrolu,“ řekl jsem panovačně.
„Dobře.“ „Co, dobře?!“ „Ano, pane,“ opravila se. Učí se, zatetelil jsem se v duchu.
Odešla. Nechtělo se jí, ale šla.
Vykoukl jsem z okna ven. Po náměstí chodili lidi. Vesměs ženy. Která by asi splnila tento úkol, pomyslel jsem si.
Pohlédl jsem do kavárny. Moc lidí tu nebylo. Kdyby nehrála na baru hudba, dal by se říci nuda. I já už byl netrpělivý, dává si na čas.
Když jsem chtěl znovu vykouknout z okna, vyšla. Vrzly dveře. Na první pohled se nic nezměnilo. Krok měla ale kratší, šla pomaleji. A ještě pomaleji si sedla.
„Jak se cítíš?,“ zeptal jsem se nadrole. „Divně.“
„Jako děvka.“ Schválně jsem provokoval.
„Ano.“
„Řekni to.“
„Jako děvka,“ vyšlo z ní polohlasně.
„Zaplatíme,“ zavolal jsem na obsluhu.

Vyšli jsme ven. „Půjdeme na procházku. Máte tu krásné náměstí. Provedeš mě?,“ zeptal jsem se naoko.
„Ano, ráda,“ řekla a vím, že byla nerada. Bylo to poznat z její chůze.
Z náměstí vedla úzká ulička někam mezi stromy. „Co tam je?“
„Park,“ odpověděla.
Zabočili jsme a pod listnatými stromy jsme měli víc soukromí. Využil jsem toho a zezadu jí dvěma prsty zatlačil na šev kalhot. „Má ho tam,“ pomyslel jsem si a trochu zvýšil tlak prstů.“ Podívala se na mě, ale neprotestovala. Skoro bych řekl, že mi trošku i vyšla vstříc.

„Jé, houpačky,“ kel jsem s předstíranou radostí a v hlavě se mi rodil plán. „Pojď se pohoupat.“ Tlačil jsem ji slovy, kam jsem chtěl a potřeboval.
„Nechci,“ zkusila vzorovat.
„Nechceš?“ Zatlačil jsem na šev kalhot. „Už chceš?!“
Neřekla ani slovo a vykročila k houpačkám.

P. S.: Mám tu povídku dokončit?