Déšť ťuká na sklo jak tvé prsty v snění,
když doteky psaly po kůži vzkaz.
A já tu v práci, v tom šeru a tlení,
myslím jen na to, že slyším tvůj hlas.

Chvíle se vlečou jak hedvábné prsty,
co po zátylku mi sklouzly jen tak.
Myslím, jak večer bych rozvázal vrstvy,
a z tvého šeptání stvořil si znak.

Nechci tě vlastnit, jen cítit tě blízko,
slova jak víno a úsměv jak hřích.
I v obyčejnosti hledám to zřídko –
doteky slov mezi prsty a smích.

Snad píšeš taky, a prší i tobě,
a káva studí, jak samota zní.
Chtěl bych tě najít – v touze i v době,
kdy slova hřejou víc nežli dny.