"Chtěla bych uvařit těstoviny s nějakýma těma potvorama..." psala mu "...ale vlastně jsem to nikdy nezkoušela. Povedeš mě?" Ta poslední věta ho dost pobavila, téměř vždycky to byl on, kdo vedl. I když taky ne pokaždé. Na poslední setkání mu zbyla vzpomínka, co si bude…

Kotě není jen tak nějaká povídka. Je to utkvělá myšlenka. JEJÍ myšlenka. Vykreslila ji do vzduchu ještě vonícím divokostí a vášní. A ta představa byla a je natolik lákavá, že ON ji obratem přijal za svou. Stala se NAŠÍ myšlenkou. Jakkoliv je teď ale Kotě NAŠE společné…