Les byl jako živá bytost. Mech pod nohama měkce praskal při každém kroku, kapradiny se skláněly, jako by je chtěly pohladit a potůček zurčel tajemně. Jeho voda se třpytila v měsíčním světle jako tekuté stříbro. Každý šepot listí, každý pohyb stínů mezi stromy působil, jako by sledoval jejich kroky, pozoroval a čekal. Stála před ním — oči lesklé jako rosa na kapradinách, rty pootevřené, úsměv…
Les po dešti Vzduch po dešti měl zvláštní vůni — směs hlíny, mokrého mechu a něčeho, co se těžko popisuje, ale člověka to nutí dýchat pomalu, zhluboka. Šli jsme vedle sebe po úzké pěšině, kapky z větví nám dopadaly do vlasů a mezi stromy se ještě držel mlžný opar. Občas se na mě podívala, koutkem oka, s tím svým tichým úsměvem, který jsem znal až příliš dobře — úsměvem, co dokázal víc než tisíc…
