Tak pojď sem. Dneska nebudeš nic řešit. Žádné zbytečné otázky ani přemýšlení. Jen si hezky sedneš, uklidníš se a budeš poslouchat můj hlas... Tak je to lepší. Miluju ten moment, kdy konečně přestaneš být pořád v hlavě a prostě se necháš vést. Protože moc dobře víš, že je to příjemnější… a že se ti líbí, když nad tebou někdo na chvíli převezme kontrolu. Podívej se na mě. Hodný! Přesně tak. Mám…
Tak pojď blíž! Ne proto, že bys musel. Ale protože oba víme, že chceš. Usměju se a poklepu prsty na opěrku křesla vedle sebe. Jeden jednoduchý pokyn. Nic složitého. Nic náročného. A přesto se na okamžik zarazíš, jako bys ještě zvažoval, jestli si všechno necháš vysvětlit... nebo jestli se prostě posadíš. Hodná panenka nepřemýšlí tak moc. Můj hlas je klidný. Téměř pobavený. A tak si sedneš. Vidíš?…
Tak nervózní kvůli obyčejnému balónku? Usměju se a pomalu ho nechám sklouznout mezi prsty. V pokoji je ticho. Jen tlumené světlo lampy a ten zvláštní pocit očekávání, který se pomalu vkrádá do vzduchu. Je tak zvláštní, jakou moc mohou mít některé věci. Přejedu nehtem po lesklém povrchu balónku a koutkem oka sleduju tvoji reakci. Vždyť je to jen balónek. Nakloním hlavu na stranu. A přesto od něj…
