Podělím se s vámi o jednu historku z práce. Mlčenlivost jsem nepodepisoval, takže pohoda. Mia. Kolegyně z bývalýho kanclu. Expertka přes excelový tabulky, presso z firemního kávovaru a majitelka dokonalýho páru nohou. A taky nejžhavější a zároveň nejděsivější románek, jakej jsem kdy zažil. S Miou jsme spolu hodně kecali u kafe. Taková ta workwife, jak se dneska říká. Do práce jsem se těšil hlavně…

V práci se to táhlo jak smrad. Hromada sraček, nekonečný řeči, počítal jsem minuty, než konečně vypadnu. A samozřejmě – ještě jedna píčovina navíc, co mě tam podržela déle. Když jsem konečně přišel domů, hodil jsem to unavený tělo na gauč a jen civěl do stropu. V hlavě mi bzučelo nasrání, tlak, potřeba to ze sebe nějak dostat. A ono to přišlo samo. Anastázie dorazila chvilku po mně. Už ve dveřích…

Vždycky jsem měl služebky rád. Ty hotýlky, snídaně, kde se všichni tváří důležitě, výlety organizovaný jen proto, aby firma vypadala líp, a večery, kdy se rautu říká networking a všichni se ožírají, jako by to byl pracovní výkon. Tenkrát to byla Kalifornie. Zas nějaká konference. Večer jsem seděl v hotelovým lobby s rumem v ruce, unavenej, lehce otupělej a nasranej z prezentací, co mi celý den…

Takovej ten adrenalin, že tě někdo uvidí, načape… Ta představa mě vzrušovala a zároveň děsila. Přesně ten druh strachu, kterej tě nutí chtít víc, ne couvnout. S Klaudií jsme šli jen tak na procházku. Nic v plánu. Kamarádskej pokec, kafe do ruky, aby nás večer nezlomil, a kroky, který nás bezcílně tahaly parkem. Už se stmívalo. Zastavili jsme se v altánku. Sedli si vedle sebe, tělo na tělo,…

Vendy byla ten typ kamarádky, se kterou se dalo mluvit úplně o všem. Psali jsme si dlouho do noci, rozebírali život, vztahy, kraviny i věci, co se normálně neříkají nahlas. A jo… měla fantastický, velký prsa. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem o nich někdy nesnil. O tom, jak by seděly v dlaních. Jak by hřály. Jednoho dne mi napsala, že je doma sama a jestli se nechci stavit. Prý si dáme něco…

Na tuhle schůzku jsem se těšil víc, než jsem si chtěl přiznat. Byl jeden z těch chladných, šedivých dní na začátku zimy, kdy sníh kazí náladu všem řidičům a zpožděný vlak dává dost času přemýšlet nad tím, co se za chvíli může stát. Každý kilometr blíž ke konečné mi stahoval žaludek víc a víc — ne zimou, ale očekáváním. Od nádraží to byl už jen kousek k sauně. Těšil jsem se, jak si prohřeju zmrzlé…

Jedna z těch historek, co se ti vrací. Šílenost. Tereza ze seznamky. Už při psaní měla takovou tu podivně dominantní auru. Štěkala, provokovala, zkoušela si mě obmotat kolem prstu. Já to bral s humorem, házel vtipy, krotil její výpady. Možná právě to se jí líbilo. Jednou mi cinkla zpráva, jestli bych se k nim nechtěl stavit. Prý kafe a pokec. „K nim.“ Už tehdy jsem věděl, že tam bude i on. Ale…

Milý čtenáři. Vrátíme se zpátky. Do doby, kdy vznikl můj pseudonym. Těší mě… Coin. Klečela přede mnou na studené podlaze. Ruce poslušně na stehnech, nohy roztažené, úplně nahá. Klidná. Odevzdaná. Čekala. Perfektní pozice. Moje čubinka. Subík. Kurvička. Zavelel jsem, ať jde se mnou. Pokusila se vstát. Hned jsem ji zarazil. Takhle ne, ty děvko. Ani necekla. Spadla na všechny čtyři a s…

Drazí čtenáři. Možná už jste slyšeli o mém nejlepším análku. Možná ne. Ale dnes je čas poznat tu ženu jinak. Blíž. Hlouběji. Anastázie. Moje osudová láska. Žena mého života. To nejlepší, co mě kdy potkalo. Promiňte ten sentiment. Ale tahle žena není jen tělo. Je to místo, kam se vracím. Kam patřím. Moje srdce, moje hlava, moje ruce… všechno se u ní uklidní. Vždycky, když zahlédnu podobný stůl…