Ranní rituál a nečekaný konec

478 views

Byt byl ještě ponořený do ticha, svíčky tiše dohasínaly po noci, která nesplnila, co slibovala.
Pootevřeným oknem proudil chladný ranní vzduch, voněla čerstvě uvařená káva a já tam byla… jen tak, jak jsem byla připravená na návštěvu, která se nekonala.

Zůstala jsem chvíli nehybně, tělo napjaté, myšlenky v rozporu touha stále přítomná, ale nepřetavená v dotek.
Začala jsem se protahovat. Pomalu. Vědomě.
Ne pro kameru. Pro sebe.
Každý sval, každé nadechnutí mě znovu spojovalo s tělem, které chtělo víc…
Ale když jsem viděla, jak se světlo mazlí s křivkami, rozhodla jsem se stisknout nahrávání.
Možná si tu chvíli zasloužíš vidět.

To ranní protažení se změnilo v malý rituál. V hru dechu, napětí a nevyřčeného.
A možná, že na závěr zazní i tiché mávnutí. Jen pro tebe.
Ale i tak zůstalo něco nedořečené.
Dotek nepřišel. Touha neodezněla.
A tak přišel sedmý den půstu. A spolu s ním i ranní stres.

Zatímco tělo prosilo o pokračování, hlava už spěchala.
Káva vystydla, košile se mačkala, klíče jsem nemohla najít.
Tak honem do riflí, do auta, do světa, kde mě znáš jen tiše mezi řádky.

Ale ty víš, co všechno zůstalo neukončené…
A večer? Možná bude právě tvůj.