U trámu

Když je příležitost, ráda si užívám zavěšení otroka ke stropnímu trámu.
Jestliže jednu ruku sníží niž, než si přeji, druhá se mu automaticky vysune do nepřirozené výšky. Otrok tak stále visí, ať se snaží jakkoliv.
Aby mohl mít alespoň trochu pokrčené ruce, musí stát hodně na špičkách
a já vím, že za chvíli ho budou bolet všechny svaly v těle, jak je správně našponovaný.
Tím pádem mám volný přístup k jeho ptákovi. Postavím ho, aby si také užil. Je legrační sledovat, jak se natahuje za mojí rukou a poskakuje ve snaze se ji dotknout v domnění, že jej nechám stříkat.
Ba ne, tak snadné to mít nebude.
Vůle ptáka a jeho koulí prověří můj jezdecký bičík. Uvidíme, po kolika ranách a zda vůbec bude dnes stříkat...