Večerní bod zlomu

Napadlo mě, jestli tohle mívají lidé také ve vztazích. Představte si krásný den, muž i žena jdou do práce. Přijdou z práce, společně se nají, potom po sobě skočí a pořádně to rozjedou, že jejich hékání a vrzání postele jde slyšet po celém baráku. Během dnes má v bytě třeba každý své povinnosti. Muž třeba přivrtává novou poličku a žena umývá nádobí. Mezi tím si povídají o běžných věcech, příjemných nebo zábavných. Potom vedle sebe třeba usednou na pohovku, pustí si něco dobrého v televizi. Stále pohoda, dobrá večeře. Mazlí se, tulí se k sobě.


Večer už jsou unavení, ale třeba si zopáknou odpolední prcání. Tentokrát třeba ve sprše. Teď začne bod zlomu! Jdou do ložnice, ulehnou vedle sebe. Ona mu dá třeba hlavu na hruď, on jí hladí záda. Chlap večer prostě už vypne mozek, aspoň u mě to tak je. Prostě už je v režimu autopilota. Nechce nic řešit, hlavně ne nic důležitého. Najednou ženská jak mu leží na hrudi začne. Jéé já dnes nevyprala, udělám to zítra a tebe čeká natírání plotu.


Chlap jen tak přikyvuje a odsouhlasí. Ani už nemluví, jen doufá, že to nebude pokračovat. Jenže ono to pokračuje. Ženská znovu spustí: pamatuješ si jak se v roce 2010 stalo to a to? Je potřeba vyřídit to a to. Jak to teda provedeme? Já to vyřešíš? Čím víc je muž ticho, tím víc ona vyžaduje odpovědi a tlačí na složitější témata. V tom bodu už má chlap chuť plácnout rukama do deky a říct si, tak my dnes asi spát nebudeme no. Horší varianta je když se žena ještě urazí, že chlap nechce mluvit a řešit něco, když už je v režimu autopilota a zavírají se mu oči. Proč večer holky? Proč před spaním? Próóóóč??????