Hájenská Hysteria 9

V mírném předklonu nad linkou si představuju tvé ruce. Máš tak krásné dlouhé prsty, šikovné, vím co s nimi dovedeš, když chceš. Zajíždí pod látku, něžně pohladí. Chceš zkusit své štěstí? Dotýkat se něžně toho měkkého povrchu. Párkrát zmáčknout a ověřit pevnost a pružnost. Trochu vytáhnout a zase pustit, tak pořád dokola, dokud nebudou mít správný tvar.

Chvilka odpočinku, tvé rty na mém krku, dá se zbláznit chtíčem? Šeptáš svá magická slůvka. Přejedeš po křivce boků, je to jako zaklínadlo. Položila bych ti hlavu na ramena.

Odsouvám stranou tenkou látku, jenž kryje ty nadýchané bochánky. Je třeba zapojit celé dlaně, podebrat, nadzvednout, zmáčknout, pak prsty promnout. Znovu, a znovu.

Čím dál tím víc poddajné. Je čas pomalu začít roztahovat, nejdřív dvěma prsty, hezky od sebe, nechvátat. Podvolí se, uvidíš. Pak tři, a nakonec už tam kloužou všechny čtyři.

Představuju si tvůj zrychlený dech, skoro ho cítím. Jak by tvá druhá ruka zajela do vlasů, na zátylku stiskla a přitiskla mě na tu teplou linku. Udělal bys to? Tady a teď? Rychle, tvrdě, prostě jen naplnil?

Roztírám to. Po všech těch otvorech. Občas ochutnám. Mám ráda tu chuť, krémová, sladká i trochu nahořklá, neomrzí se.

Opět krátká pauza. Sednu si, dívám se ven z okna. Měsíc svítí tak, že je díky sněhu skoro jako ve dne. Pamatuju si tvoje tělo, tvý krásný hebký bříško, ramena, paže....ten rošťácký úsměv, co ani po letech neztratil své kouzlo. Krásnej zadek, a ty nohy. Jaké to je, držet tě za něj, zatímco jsi ve mě, vím to. Ještě si pořád vzpomínám.

Dám plechy z linky do trouby. Sednu si na ní a s teplým čajem koukám z okna k lesu. Srnky tam teď nechodí, je brzo a zima. Krajina spí, stejně jako ty. Ale je Imbolc, čas kdy věříme a cítíme, že zima je pomalu za námi, i když to tak ještě nevypadá.

Až se vzbudíš, budou na tebe čekat... makové koláčky.