Návštěva ex...

Napsal jsem jí dopředu, že tam budu, protože jdu za bráchou vedle. Neptal jsem se, jestli můžu. Odpověď? „Jo, ale dovnitř ne. Maximálně třísky příprav.“ Tak jsem si říkal, dobře, hochu, tady jsi jen externí pracovní síla na dřevo. Žádný VIP vstup, žádný backstage.

Ta chata… kterou jsem zdědil po prarodičích a společně jsme z ní udělali fakt pěkný domeček. Každý prkno, každý kabel, každá blbá zásuvka má můj otisk. A já tam dneska stojím jak návštěva a sekám třísy...

Vždycky když tam jsem, něco se ve mně pohne. Já se jinak směju všemu, ze všeho si dělám prdel, dělám machra, že mě nic nerozhodí. Ale tohle? To je jak kdyby ti někdo kopl do koulí...

A teď vrchol večera. Odcházím… a vidím, že v koupelně hoří svíčky, hraje hudba. Ta aparatura, kterou jsem tam tahal jak šílenec, protože přece hudba musí být i u záchodu, sakra. A já si v tu chvíli říkám: kdybych otevřel ty dveře… tak by se mohlo stát cokoliv. A jo, hlavou mi projelo, že bychom si mohli dát reprízu starých časů. A byla by zatraceně dobrá.

A právě proto jsem tam nešel.

Protože ji respektuju. A protože některý věci jsou víc než momentální chtíč. Jinou takhle úžasnou ženskou fakt neznám. Hodná, poctivá, rovná. Žádný drama kvůli majetku, žádný tahanice. Tady jsem to podělal já. Tečka.

Dvacet let spolu. To není epizoda... Takovýho člověka nepotkáš dvakrát za život. A mě to sere. Ne jen kvůli ní. Kvůli mně. Protože člověk občas pochopí, co měl, až když stojí venku s třískama v ruce a zákazem vstupu.

Přítelkyně je taky skvělá, né že né. Ale tohle je jiná liga, jiný kořeny, jiná historie. A já si tu hraju na siláka, ale ve skutečnosti...

Nebrečím. Jen jsem se potřeboval vypsat, než mi z toho praskne koule. Život je někdy fakt kurva dobrej scenárista.