Slova, která zůstávají...

Čím dál častěji narážím ať už tady na Amatérech nebo napříč různými platformami a sociálními sítěmi na jednu věc: komentáře. A mnohdy opravdu dost „výživné“.

Ať už jde o fotky, videa nebo texty, přibývá komentářů, které nemají za cíl diskutovat nebo nesouhlasit. Jejich jediným účelem je shodit druhého člověka. „Tohle bych radši neukazoval.“ „Jsi hnusná.“ „Jsi šlapka.“ Slova, která nejsou kritikou. Jsou útokem.

A úplně upřímně, někdy fakt žasnu nad tím, co jsou někteří lidi schopní vypustit z pusy (nebo spíš z klávesnice) ve snaze někomu ublížit. Někomu, koho vůbec neznají.

A fakt by mě zajímalo, co k tomu ty komentující vede.

Nechci, aby to vyznělo tak, že házím všechny do jednoho pytle. Naopak, je tu spousta lidí, se kterými se dá normálně bavit, kteří umí napsat něco pozitivního, nebo i nesouhlas vyjádřit normálně. Ale o to víc pak vynikne ten druhý extrém.

Ještě dokážu pochopit, když má někdo potřebu něco říct člověku, který mu reálně nějak ublížil, nebo k tomu má osobní důvod. To dává v nějaké rovině smysl.

Ale to, že někdo dá na internet fotku, na které třeba nevypadá úplně dokonale, a ostatní se na něj hned sesypou jak vosy a začnou ho urážet, nadávat a shazovat? To mi přijde úplně postavené na hlavu.

Protože upřímně, když narazím na profil, fotku nebo video, které se mi nelíbí, tak jedu dál nebo to prostě zavřu. Každý máme jiný vkus, jiné nastavení, jiné hranice. V životě by mě nenapadlo někomu napsat něco jen proto, abych ho shodila nebo mu nějakým způsobem ublížila.

A možná si někdo řekne - je to jen internet. Jen pár vět od cizího člověka. Jenže ono to „jen“ neexistuje.

Negativní slova mají váhu. A často mnohem větší, než si připouštíme.

Tenhle problém totiž nezačíná tady. Začíná mnohem dřív - v dětství. Kolik lidí vyrůstalo s tím, že poslouchali narážky na svůj vzhled nebo na to, jací jsou? Kolik z nich slyšelo, že nejsou dost dobří, dost hezcí, dost chytří, dost zajímaví? A kolik z nich tomu postupně uvěřilo?

Sebevědomí není něco, co se zboří jednou větou. Ale je to něco, co se dá postupně rozebrat slovo po slově. A právě to je ten problém, který se často přehlíží. Nejde o jeden komentář. Jde o opakování. O to, že když člověk slyší určitou věc znovu a znovu, přijme ji jako realitu. Ne proto, že by to byla pravda, ale proto, že lidský mozek takhle funguje.

Představ si někoho, kdo sem dá třeba svoji první fotku. Možná s respektem, možná s nervozitou. A místo normální reakce přijde vlna urážek. To není „jen komentář“. To je něco, co si ten člověk může nést dál.

A tohle se pak promítá úplně všude - do vztahů, do práce, do toho, jak se člověk vidí sám. Spousta lidí, kteří měli potenciál, se začne podceňovat. Ne proto, že by na to neměli. Ale proto, že si zvykli o sobě přemýšlet jinak.

Často se říká, že každý má na výběr a že silný člověk si podobné věci nepřipouští. Jenže realita je složitější. Člověk není stroj. A pokud je někdo dlouhodobě vystavený negativním slovům, zanechá to stopu - ať chce, nebo ne.

A pak je tu druhá strana. Lidé, kteří mají potřebu tyhle komentáře psát.

Upřímně - proč?

Co vede člověka k tomu otevřít cizí profil, podívat se na cizí obsah… a napsat něco ve snaze ho shodit?

Je to frustrace? Nuda? Potřeba si něco dokázat? Nebo jen zvyk?

Fakt by mě to zajímalo.

Já osobně počítám s tím, že se pod tímhle článkem objeví i negativní reakce. A víš co? Klidně jo. Diskuze k tomu patří.

Jen jedna věc - já už jsem se za ty roky naučila tyhle věci nebrat osobně. Spíš je beru jako impuls. Když v nich vidím něco pravdivého, zamyslím se nad tím a zapracuju na sobě. Když ne, tak to o mně vlastně nic nevypovídá.

Ale zpravidla to vždycky něco vypovídá o tom, kdo to napsal.

Protože člověk, který je vnitřně v pohodě, nemá potřebu ponižovat ostatní. Nemá potřebu si zvyšovat ego na někom jiném. A hlavně - nemá potřebu někomu „dávat sežrat“, že se nějakým způsobem odlišuje.

Nejsme stejní. Každý máme svůj vkus, svoje hranice, svoje preference. A nutit někomu svůj názor způsobem, který ubližuje, nedává smysl.

Protože slova nejsou jen text na obrazovce. Mají reálný dopad. Můžou formovat, ale taky ničit.

Takže než příště něco napíšeš, zkus si položit jednoduchou otázku:

Stojí mi to za to?

A co to může udělat s tím člověkem na druhé straně?

Protože někdy i pár vět rozhoduje víc, než si dokážeme připustit.