Ticho,které trestá

Dá se skloubit BDSM s každodenním partnerským životem? Otázka, nad kterou se pravděpodobně zastavil každý, koho tento svět přitahuje. Dominance a submisivita tam kde se tyto dva světy spojují v jeden celek, neoddělují se od reality – naopak. Prohlubuje se sexuální touha, fantazie, sny a postupně prorůstají do vztahu, do důvěry, oddanosti i obyčejných dnů. Vytvářejí pouto, které nekončí za dveřmi ložnice, ale pokračuje i daleko za nimi.

Do tohoto světa jsem vstoupila později, než bych čekala. Dlouho jsem jen cítila, že ve mně dřímá něco, co nedokážu pojmenovat. Něco, co čeká na probuzení. Můj Pán to však rozpoznal hned na první schůzce. Jako by zahlédl část mé duše, kterou jsem sama přehlížela. Jediným pohledem zažehl plamen, o jehož existenci jsem do té doby neměla tušení.

Objevila jsem pro mě úplně něco nového, od přípravy klystýru k análnímu orgasmu, přes zavázání očí, a naprosto dokonalé vzrušení a zároveň očekávání, co bude následovat. Svázání, plnění přání mého Pána, kdy je pro mě nejdůležitější jeho spokojenost, lízání jeho nohou, kdy jsem tak vzrušená, že dosáhnu orgasmu tak, že se mi chvěje celé tělo….

S každou společnou zkušeností objevuji nové vrstvy sebe sama. Nešlo jen o vzrušení. Bylo v tom očekávání, odevzdání, důvěra a zvláštní klid, který přichází ve chvíli, kdy víte, že se můžete přestat bránit a jednoduše být. Právě tehdy jsem pochopila, že nejde o hru ani o fantazii. Stávalo se to součástí mě.

Při řešení různých běžných situací, se stává, že má poslušnost a oddanost, selhává. Mám nastavené vzorce, kdy jsem byla na vše sama a různé životní situace, jsem musela řešit sama. Spoléhala jsem se výhradně na sebe. Právě životní zkušenosti nás tvarují, a já jsem najednou někdo jiný. Dostaneme se do stavu, kdy náš vztah utrpí, hranice se posouvají a submisivitu zastíní právě, ty výchozí nastavené vzorce.

Můj pán mě netrestá fyzicky, jen jednou jsem dostala na zadeček, pamatuji si to dodnes. Přesto, ale existuje trest, který snáším hůř než jakýkoli jiný. Není vidět. Nezanechává stopy na těle. Nepřináší okamžitou bolest.

Je to ticho.

Ticho, ve kterém chybí jeho slova. Ticho, ve kterém necítím jeho blízkost. Ticho, které mě nutí čelit vlastním pochybnostem a nedostatkům. Právě tehdy si uvědomuji, jak moc pro mě znamená jeho důvěra, pozornost a přítomnost.

Možná právě proto je tento trest tak účinný. Nutí mě zastavit se a podívat se sama na sebe. Přemýšlet. Růst.

A pokaždé, když tím tichem projdu, vím, že nechci být lepší jen kvůli němu.

Chci být lepší i kvůli sobě.