Ten blbec ve mně žije dál

Čím jsem starší, tím víc jsem si myslel, že budu moudřejší.

Byl to celkem logický předpoklad.

Člověk něco zažije. Něco pokazí. Několikrát si rozbije nos o realitu. Získá zkušenosti. Nadhled. Schopnost rozpoznat slepé uličky dřív, než do nich vejde.

A pak se jednoho dne přistihne, že pořád věří na úplně stejné nesmysly jako ve dvaceti.

To mě na sobě fascinuje nejvíc.

Někde hluboko uvnitř totiž pořád bydlí ten puberťák.

Ten idiot.

Ten romantický sebevrah, který je pevně přesvědčený, že existuje láska tak velká, že kvůli ní stojí za to zapálit celý svět.

Touží po příběhu, který nedává smysl.

Po ženě, která převrátí život vzhůru nohama.

Po citech tak silných, že vedle nich vypadají všechny rozumné argumenty jako nudná účetní uzávěrka.

Touží po tom zvláštním šílenství, kdy člověk přestane počítat následky.

Kdy přestane analyzovat.

Kdy přestane plánovat.

Kdy prostě skočí.

Po hlavě.

Do ohně.

Protože právě tam je ona.

A pak se ozve druhý hlas.

Podstatně starší.

Méně romantický.

Mnohem protivnější.

Ten hlas mi připomíná, kolik je mi let.

Kolik lidí je součástí mého života.

Kolik věcí by se mohlo pokazit.

Kolik mostů by mohlo shořet.

A hlavně jednu nepříjemnou pravdu.

Že většina velkých lásek nepřežila právě proto, že v nich bylo příliš mnoho ohně a příliš málo rozumu.

Tohle je možná největší paradox dospělosti.

Když jsme mladí, máme odvahu, ale chybí nám zkušenosti.

Když jsme starší, máme zkušenosti, ale odvaha už bývá opatrnější.

A někde mezi tím se odehrává zvláštní občanská válka.

Na jedné straně stojí romantik.

Na druhé účetní.

Jeden chce všechno.

Druhý chce přežít.

Jeden chce hořet.

Druhý chce topit.

Jeden věří na osud.

Druhý na statistiku.

A oba mají bohužel část pravdy.

Protože kdybych měl být úplně upřímný, nevěřím, že láska může dlouhodobě fungovat bez rozumu.

Jenže současně nevěřím, že může fungovat pouze díky rozumu.

Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by se zamiloval do dobře sestaveného plánu.

Nikdy jsem neslyšel příběh začínající slovy:

„Byla to excelová tabulka a okamžitě jsem věděl, že je to ona.“

Ne.

Láska je iracionální.

Směšná.

Nebezpečná.

Nepraktická.

A právě proto po ní lidé pořád touží.

Možná je tedy skutečným problémem to, že ve mně pořád žije ten blbec.

Ten, který navzdory všem zkušenostem stále věří, že někde existuje žena, kvůli které bude stát za to riskovat.

A možná je ještě větším problémem to, že ho nedokážu umlčet.

A popravdě?

Ani si nejsem jistý, že chci.