Digitál

Dnes jsem procházel pár starých fotek z doby, kdy digitální fotografie byla ještě horká novinka. Měl jsem půjčený tehdy firemní foťák a fotil jsem kdeco. Každý snímek byl zajímavý už jen tím, že vznikl digitálně a člověk si ho mohl hned prohlédnout. Najednou se daly fotit i čuňačinky, aniž by někdo v laboratoři kde se fotky tiskly měl hezkou směnu.

Na jedné z těch prvních fotek jsem narazil na svázané ruce jedné ženy. Nebylo to moje první poutání, pro ni to ale byla první zkušenost. Chtěla si to vyzkoušet, a já jsem se na to moc těšil když jsem jí do toho uvrtal. Když se na ten snímek dívám dnes, vím, že na tom všem novém byl jeden můj schůdek k uvědomění sama sebe.

Vybavuje se mi hlavně okamžik, kdy na dřevěnou židli, nad kterou stála, dopadla její první nadržená kapka. Tu kapku jsem tehdy nevyfotil. Zato si velmi dobře pamatuji pocit, který ve mně vyvolala. Pocit, že mohu být přísný, vést situaci pevným způsobem a že je to přijímané s nadšením. Že to není jen možné, ale přímo žádoucí.

Právě v tom pro mě ta stará fotografie získala svůj význam. Připomněla mi jedno z prvních jasných uvědomění, co mi opravdu dělá dobře. Nebyl to žádný velký zlom ani dramatický okamžik. Spíš příjemné probuzení a potvrzení něčeho, co ve mně už bylo. Pocit, že jsem našel něco, co mi sedí, dává smysl a přináší uspokojení i druhé straně.