Nahý jsem jinak ….

Občas přemýšlím, jestli jsem se na tomhle serveru náhodou nespletl. Většina lidí se představuje fotografiemi. Někdo přidá galerii, někdo video, někdo odhalí víc, než by jeho praktický lékař považoval za vhodné. A pak jsem tady já. Chlap, který místo fotky zadku zveřejní fejeton. Když se na to podívám s odstupem, není divu, že si občas připadám jako vegetarián na zabijačce.

Ne, že bych měl něco proti fotografiím. Jen jsem si uvědomil, že neumím vyprávět sám sebe obrazem. Fotka řekne, jak vypadám. Možná i to, jaké mám oči, úsměv nebo jestli mi sluší černá košile. Jenže neřekne vůbec nic o tom, proč se směju jedné věci a druhá mě dokáže rozesmutnit na celý večer. Neřekne, proč mě baví paradoxy, proč se umím pohádat kvůli jedné větě nebo proč někdy půl hodiny přemýšlím nad komentářem úplně cizího člověka.

A tak jsem místo galerie začal psát.

Nebyl v tom žádný velký plán. Rozhodně jsem se jednoho rána neprobudil s myšlenkou, že ze mě bude spisovatel. Upřímně řečeno, představa, že bych jednou objížděl besedy s čtenáři, je stejně absurdní jako moje kariéra baletního sólisty. Blogování není můj sen. Není to moje práce. A už vůbec to není smysl mého života. Je to jen zvláštní způsob, jak o sobě říct víc, než bych dokázal několika fotografiemi.

Někdo ukáže břicho.

Já ukazuju pochybnosti.

Někdo vystaví svaly.

Já vystavuju otázky, na které často sám neznám odpověď.

Nevím, co z toho je odvážnější.

Čím déle tady jsem, tím víc si uvědomuju, že vlastně nepíšu proto, abych někoho přesvědčil. Nepotřebuju být slavný autor, sbírat obdivné komentáře ani se utvrzovat v tom, jak krásně umím skládat věty. Kdyby o tohle šlo, nejspíš bych psal úplně jinam. Tady píšu z mnohem obyčejnějšího důvodu.

Protože doufám, že někde mezi tisícovkami profilů narazí na moje texty žena, která nebude přemýšlet nad tím, jak vypadám bez trička, ale nad tím, jak přemýšlím.

Možná je to naivní.

Dost možná dokonce hloupé.

V době, kdy jedna povedená fotografie získá větší pozornost než deset dobře napsaných článků, působí moje strategie trochu jako pokus ulovit rybu na šachovou figurku. Statisticky to nebude fungovat. Ale člověk občas nedělá věci proto, že jsou pravděpodobné. Dělá je proto, že jsou jeho.

Neříkám, že mě nezajímá vzhled. To by byla lež. Stejně jako každého jiného chlapa mě přitahuje ženská krása. Jen jsem časem zjistil, že vydrží překvapivě krátce, pokud se za ní neschovává nic dalšího. A úplně stejně předpokládám, že ani žádnou ženu dlouhodobě neudrží muž, který umí jen dobře vypadat.

Možná právě proto píšu o věcech, o kterých bych měl podle některých raději mlčet. O pochybnostech. O omylech. O vlastních průšvizích. Občas si říkám, že tím sám sobě zavírám dveře. Že by bylo mnohem jednodušší tvářit se jako sebevědomý chlap, který má na všechno odpověď. Jenže já už mám věk na to, abych věděl, že nejnebezpečnější lidé jsou právě ti, kteří mají odpověď úplně na všechno.

A tak píšu.

Ne proto, že bych chtěl být autorem.

Ale protože neumím být katalogovým produktem.

Jestli jednou nějakou ženu zaujme moje fotografie, budu rád.

Jestli ji zaujme moje hlava, budu ještě raději.

A jestli se jednou ukáže, že za těmi texty sedí úplně obyčejný chlap, který se jen snaží přijít na to, jak ještě jednou prožít kus života poctivěji než ten předchozí…

…pak měly všechny ty blogy smysl.