Neudělal jsem (si?) to sám ..

Existuje zvláštní okamžik, který dřív nebo později zažije snad každý, kdo něco vytvoří.

Ne ten, kdy ho někdo pochválí. Ani ten, kdy ho někdo zkritizuje.

Mnohem zajímavější je chvíle, kdy mu někdo začne vysvětlovat, že to vlastně vůbec není jeho.

Když se text nepovede, je všechno jednoduché. Autor je slabý, nudný, patetický, moc dlouhý, moc krátký, příliš sprostý nebo naopak sterilní. Každý máme jiný vkus a literatura nikdy nebude matematika. Na tom není nic zvláštního.

Jenže pak se občas stane něco jiného, text začne fungovat.

A najednou se přestane řešit text, začne se řešit autor.

To určitě psala umělá inteligence.

To určitě někde opsal.

To přece nemůže být jeho styl.

Tohle by sám nevymyslel.

Je zvláštní, jak málokoho napadne ta nejjednodušší možnost. Že někdo prostě přemýšlí jinak. Nebo píše jinak. Nebo se za poslední měsíc něco naučil.

Možná je za tím ale ještě něco mnohem obyčejnějšího.

Každý z nás někdy narazil na myšlenku, u které ho napadlo jediné:

„Sakra… proč nenapadla mě?“

To není nepříjemné proto, že by ten druhý musel být chytřejší. Je to nepříjemné proto, že nám na okamžik ukáže hranice vlastního přemýšlení.

A právě tehdy stojíme před dvěma možnostmi. Buď si připustíme, že nás někdo překvapil, nebo začneme hledat důvod, proč ten text vlastně není tak úplně jeho.

Musela to napsat AI.

Musel to někde opsat.

Musel mu s tím někdo pomoct.

Najednou je totiž mnohem jednodušší zpochybnit autora než připustit, že nás někdo donutil přemýšlet jinak, než jsme byli zvyklí.

Za těch pár dní jsem si uvědomil ještě jednu věc. Každý čtenář si s sebou nese vlastní představu o tom, jak má správný text vypadat. Jeden chce krátké úderné věty, druhý dlouhé odstavce. Jeden hledá erotiku, druhý filozofii. Jeden humor, druhý metafory. A každý je přesvědčený, že právě jeho způsob čtení je ten správný.

Možná mají pravdu všichni, jen každý čte úplně jinou knihu. Možná si totiž nejčastěji nepleteme autora s umělou inteligencí, možná si pleteme žánry.

Blog není deník.

Fejeton není odborný článek.

Metafora není faktické tvrzení.

Ironie není návod k použití.

Existuje ale ještě jeden druh čtenáře. Přiznávám, že z něj mám největší respekt. Ne ten, který nesouhlasí. Ani ten, který článek rozcupuje. Takový člověk alespoň vede dialog s tím, co bylo skutečně napsáno.

Mnohem složitější je debata s někým, kdo úplně mine pointu a začne polemizovat s kulisami. Je to podobné, jako kdyby po přečtení fejetonu o samotě začal řešit, že autor špatně popsal počasí. Nebo po přečtení metafory dokazoval, že z biologického hlediska přece nemůže fungovat.

V tu chvíli už totiž nečte text, čte vlastní interpretaci textu.

A s tou pak statečně bojuje.

Možná i při čtení fungujeme úplně stejně jako v životě.

Autor napíše deset procent.

Zbytek dopíše čtenář.

A právě proto někdy vedeme dlouhé debaty o větách, které nikdy nebyly napsané.

Nejvíc mě ale pobavila jedna úplně jiná věc.

Když se článek nepovede, může za to autor. - Když se povede, může za to AI.

Musím uznat, že je to vlastně geniální systém. Člověk už nemusí přemýšlet nad myšlenkou. Stačí zpochybnit její původ.

Jen se trochu bojím dne, kdy někdo začne tvrdit, že i Shakespeare používal ChatGPT.

A pak jsem si uvědomil něco o sobě.

Moje vlastní ješitnost mě občas svádí k tomu, abych každému všechno vysvětlil. Abych dokazoval, že metafora znamenala něco jiného, že pointa byla schovaná o tři odstavce dál a že ten článek vlastně vůbec nebyl o tom, o čem si někteří myslí.

Jenže autor, který začne vysvětlovat vlastní text, je trochu jako kouzelník, který po představení ukazuje divákům dvojité dno svého klobouku.

Možná uspokojí zvědavost.

Ale zároveň zabije kouzlo.

A tak si říkám, že možná vůbec nezáleží na tom, jestli někdo věří, že text napsal člověk, umělá inteligence nebo opice na psacím stroji.

Mnohem důležitější je něco jiného.

Jestli vás ten text na chvíli přiměl přestat řešit autora… a začít přemýšlet o sobě.