Můžu - oder nicht?

Po dvanácti letech od narození prvního dítěte přišla ta vzácná událost. Mohli jsme na pár dní odjet sami. Bez dětí. Bez povinností. Bez věčného: „Mami!“ ozývajícího se kdykoliv a kdekoliv.

Protože nepatřím mezi lidi, kteří dobrovolně šlapou do kopce a ještě se u toho usmívají, ale zároveň jsem chtěla udělat radost manželovi, vyrazili jsme na cyklostezky podél Dunaje. Plán byl jednoduchý. On si bude honit kilometry, já výhledy. Všichni budou spokojení.

Vyjížděli jsme na poslední chvíli. S naším obytňákem jsme to vzali po staru. Buď se někde v kempu najde místo, nebo budeme spát nadivoko.

Cestou jsem jen tak ze zvědavosti projížděla kempy v okolí a jeden mě zaujal. Malý, útulný, přímo u Dunaje. Online rezervace hlásila volno. Sice až od následujícího dne, ale zkusila jsem napsat... Za pár minut zvoní telefon. „Přijeďte. Večer už tam nebudu. Vyberte si parcelu číslo šest nebo devět.“

Šest... nebo devět...

„Šedesát devět,“ vyprskla jsem smíchy. Můj mozek totiž odmítá věřit na náhody. A dvojsmysly si nachází i tam, kde nejsou a být nemohou.

Kolem šesté večer přijíždíme do nádherného malého kempu přímo u přístaviště. Klid. Ticho. Takové to božské ticho, které člověk s malými dětmi skoro zapomene, že existuje. Až mi to přišlo podezřelé. Je léto, teplo, ideální večer na posezení venku. Pak mi to došlo. My dva jsme výrazně zvyšovali věkový průměr celého kempu. My kolem čtyřicítky... dlouho nic... a pak nejbližší mladík kolem pětasedmdesáti.

Vadilo nám to? Ani trochu.

Nepřijeli jsme se seznamovat. Přijeli jsme si po letech užít jeden druhého. Bez plánů. Bez budíků. Bez toho, že se něco prostě musí.

DRUHÝ DEN RÁNO

Manžel už od sedmi zářil jako dítě pod vánočním stromečkem. „Honem! Než začne pálit slunce. Dneska nás čeká šedesát kilometrů.“

Já se na něj podívala výrazem, který by se dal volně přeložit jako: "Tosesasiposral..." Ale oblékla jsem se. Cop, červená rtěnka a jede se. Bez rtěnky totiž nejedu ani do večerky. Natož na romantickou cyklodovolenou. Manžel mě chvíli pozoroval a pak povídá:

„Stejně nepoznám, jestli se ti ta rtěnka jen rozmazala, nebo sis nabila pusu.“ S láskou jsem mu ukázala prostředníček. Některé projevy partnerské náklonnosti nepotřebují překlad.

Cyklostezky byly nádherné. A nad moje chápání lidu prázdné. Což mi ale naprosto vyhovovalo. Manžel si zase užíval výhled před sebou. Především na moje uplé kraťasy, u kterých bylo naprosto zřejmé, že pod nimi nic dalšího není. Když člověk běžně chodí naostro, proč by se měl škrtit ještě na kole?

Po dvaatřiceti kilometrech, které byly podle manžela původně „tak patnáct“, jsme dorazili k malé hospůdce přímo u Dunaje.

Stezka liduprázdná = narvaná hospoda.

Ve vzduchu voněly ryby a kouř z grilu. Za chvíli jsme zjistili důvod, proč je tu tak plno. Místní sem jezdili na vyhlášené "steckerlfisch". Volný stůl tím pádem nikde. Místo pro dva buď u stolu party ve stejných cykloderesech s nápisy Gastroturistik a odpovídajícím logem klobásy napíchnuté na zkřížených vidličkách nebo u manželského páru cca 60+.

Po jejich úsměvu a kývnutí jsme si přisedli. Paní byla přesně ten typ ženy, které člověk automaticky říká dáma. Perfektní nehty. Vlasy. Úsměv. Lehké líčení. A cyklistický dres rozepnutý o poznání odvážněji než všechny ostatní ženy kolem. Dodnes si nejsem jistá, jestli si manžel vybral ten stůl kvůli volným židlím... nebo z čistě estetických důvodů. S pánem se pustil do živé konverzace v němčině. Moje gymnaziální čtyřka z němčiny zvládala jen občas přikývnout a vítězoslavně pronést: „Ja, ja.“ A pak se zase jen přiblble usmívat.

Když jsem nemohla poslouchat, začala jsem pozorovat. - Pán nejspíš podnikatel.Každou chvíli kontroloval telefon a něco rychle odepisoval. Při psaní se mu na čele objevily dvě hluboké vrásky. Jakmile mobil odložil, zmizely.

Nahradil je úsměv a vrásky kolem úst. ("Aha, takže nebudeš zase takový bručoun!" - říkala jsem si sama pro sebe.)

Měl krásné ruce. Vousy. A sakra... Úplně jsem sebou trhla, když jsem zjistila, že mě přistihl, jak na něj zírám. snažila jsem se zachránit situaci naprosto nenápadným napitím piva. Jenže jsem se polila. Asi třetina piva skončila místo v puse v potoku tekoucím po bradě až někde ve výstřihu.

Výborně. Přesně takhle se seznamují kultivované ženy. Rychle jsem se utírala ubrouskem a nenápadně zkontrolovala, kdo všechno to viděl.

On. Díval se přímo na mě. Ale nesmál se. Jen se lehce usmíval a s chápajícím až starostlivým piheldem podal mi další ubrousek a zavolal na číšníka: „Noch ein Bier für die Dame, bitte.“ Myslím, že jsem byla rudší než moje rtěnka. Sotva slyšitelně poděkovala a rychle do sebe soukala tu výbornou rybu na klacku a jen se modlila ať jako bonus nespolknu kost.

Po obědě jsem zvedla oči k obloze. „Hele... to nevypadá dobře.“ Manžel jen mávl rukou. „To přejde.“ „Jasně. A Titanic měl jen drobnou kolizi.“ Sjednali jsme kompromis... On si dojede zbytek plánované trasy, já se vrátím do kempu. Přeci jen nejedu jeho tempem a představa, že mě bouřka zastihne někde uprostřed cyklostezky, mě nelákala ani trochu.

Do kempu jsem dorazila právě včas, abych stihla sprchu. Na stole před obytňákem během chvíle přistály olivy, sýr, pečivo a dvě vychlazená piva. Večerní romantika mohla začít. Za chvíli přijel i manžel. Usmíval se jako sluníčko na hnoji. „Čemu se tak řehtáš?“ „Nebudeš se zlobit?“ „To není dobrý začátek.“ Rozesmál se. „Když jsi odjela, ještě jsem chvíli seděl s našimi spolusedícími...“

A začal vyprávět příběh, který by mi ještě ráno připadal jako naprostý nesmysl. Paní byla prý čím dál přátelštější. Nejdřív letmé doteky rukou na jeho noze. Pak už vůbec ne tak nenápadné. A její manžel? Ten to všechno moc dobře viděl. „Tak jsem jí položil ruku na koleno,“ přiznal se.

„Ty jsi vážně blázen.“

„Jen jsem chtěl vědět, co se děje.“ Paní se najednou zvedla a odešla za roh. První myšlenka prý byla, že to přehnal. Jenže pak se zpoza rohu objevila její ruka. Krátké gesto jasně znamenalo : POJĎ!

„Na vteřinu jsem si myslel, že jsem ve špatném filmu.“ „A šel jsi?“ „Samozrejmě.“ Na oko jsem dělala uraženou, ale samozřejmě mi to ani chvíli nevěřil. "Bavil jsi se?" "Neuvěřitelně!" Byla jsem naprosto spokojená za něj. Přitáhla jsem si ho k sobě. A začala ho nenápadně hladit v rozkroku. Přeci jen nás každou chvíli mohl pod markýzou u obytňáku někdo vidět.

Venku se v tu chvíli zatáhlo úplně. Během několika vteřin se spustil liják, jaký člověk zažije jen párkrát za život. Rozhodli jsme se přesunout dovnitř obytňáku. Mimo proudy deště a mimo případné nezvané diváky.

JENŽE... osud má zvláštní smysl pro humor.

Od cyklostezky se objevily dvě promočené postavy.Naši spolusedící. Z oblečení z nich tekla voda proudem.

Venku ze sebe svlékli úplně mokré vrstvy, zůstali jen ve spodním prádle a zmizeli do stanu hned na sousední parcele. Chvíli bylo ticho. Pak se ozval smích. A pak už bylo jasné, že se navzdory počasí rozhodně nenudí. S manželem jsme se na sebe jen podívali. „Tak hlavně že nenastydnou,“ poznamenala jsem. "Zdá se, že našli vlastní způsob zahřívání.“

V tu chvíli se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře našeho obytňáku.
Otevřela jsem. Před námi stáli naši noví známí, zabalení do ručníků, s omluvným úsměvem. „Promiňte... nešlo by si u vás uvařit horký čaj? A na chvíli usušit oblečení?“ (manžel překládal...) Podívala jsem se na manžela. On na mne. Pak jsme oba současně ustoupili ode dveří. „Jasně. V tomhle počasí se přece lidi nenechávají venku.“

A tak jsme místo plánovaného tichého večera seděli ve čtyřech, usrkávali horký čaj, poslouchali déšť až do chvíle, než mi náš nový soused vzal z ruky můj šálek čaje, položil ho na stůl, naklonil ke mně hlavu k polibku a zeptal se Můžu? Oder nicht???... Chtěla jsem a moc!

No a pak jsem se probudila... Respektive mne probudil kopanec jednoho z potomků přímo do žeber. Zaklela jsem bolestí, za což jsem dostala vyhubováno od manžela: "Ticho, nebo vzbudíš sousedy! Však jsi slyšela, jakou měli náročnou noc!"

SLYŠELA... Slyšela a záviděla a tak moc jsem se zasnila, až mi v hlavě jel příběh předchozích řádků... Jestlipak pan soused jen tuší, proč od rána s každým pozdravem a pohledem na něj klopím zrak?

A co vy a vaše letní sny a romance? Dělá s vámi to teplo divy a máte chutě, jaké byste přes rok zvládali krotit, ale teď to prostě nejde, protože tzv. "Příroda volá?"