Středeční pokoj... dnes č.233

Středa patří Kim Red. ❤️

Říká se, že středa láme týden aneb středa je ho tam třeba🤣.

Tak jsem se rozhodla, že ji budu lámat po svém. Odteď bude každou středu vycházet i na AM nová povídka.

Někdy vtipná, někdy žhavá, někdy romantická, někdy úplně ulítlá.

Přesně taková, jaký umí být život. Nečekejte jen erotiku. Čekejte příběhy, protože právě ty mě baví psát nejvíc. Humor, trapasy, nečekané zvraty, lidskost, emoce... a teprve potom všechno ostatní.

Dnešní středa patří Uklízečce Kim Red. Ženě, která si myslela, že ji čeká obyčejná směna. Jenže některé dveře se otevřou jen jednou. A některé zapomenuté tašky dokážou změnit celý den.

Tak vítejte u první Středeční povídky Kim Red v AM, některé jsou už v audiu i s mým hláskem konipáskem na tubku.

Budu ráda, když mi pak napíšete, jestli se z toho stane vaše malá středeční tradice...😊

....xx................xx............xx...........xx..........

Pokoj 233 🫦

Dnešní úklid? Pokoj číslo 233.

Na první pohled úplně obyčejný pokoj. Ustelu postel, otevřu okno a jdu do koupelny. Když se vracím zpátky, něco mě zarazí.

Vedle postele stojí velká černá kožená taška a vedle ní...

Pouta a rozpěrná tyč na kotníky.

Zůstanu stát.

„Ne, Kim... do cizích věcí se neleze.“

Jenže... co když...?

Ne. Nebudu zvědavá.

Utřu prach.Vyluxuju.Vyčistím koupelnu. Vyleštím zrcadlo.

Jenže celou dobu mi ta zatracená taška létá hlavou.

Nakonec si povzdechnu: „Tak jen nakouknu... a hned ji zase zavřu.“

Rozepnu zip jen o kousek.

No do prdele... ufff

Další pouta, kožené manžety, černý šátek, kolíčky spojené jemným řetízkem...a několik dalších pomůcek, u kterých si nejsem úplně jistá, jak přesně fungují.

Tašku zase rychle zavřu. Pomalu zvednu hlavu. Přede mnou je velké zrcadlo a moje fantazie se rozjede na plné obrátky.

Vidím ženu klečící před zrcadlem. Ruce spoutané za zády. Kotníky připoutané k rozpěrné tyči. Na prsou jemné svorky spojené řetízkem. Řetízek mizí mezi jejími rty.

Za ní stojí muž. Klidný. Sebejistý. Nevidím mu do tváře. Jen jeho siluetu. V ruce drží bičík.

Najednou...

PRÁSK!

Ozve se rána z vedlejšího pokoje.

Málem vyskočím z kůže. Rychle zaklapnu tašku a srdce mi buší až v krku.

Podívám se znovu do zrcadla.

Usměju se sama na sebe: "Tak co, Kim... opravdu bys to chtěla někdy zkusit?“

Chvíli mlčím... pak si sama odpovím.

„Možná... ale jen s mužem, kterému bych věřila natolik, že bych se před ním nebála být úplně bezbranná.“ ... protože ve skutečnosti...

Největší odvahu nevyžaduje svázat někomu ruce.

Největší odvahu vyžaduje někomu svěřit svou důvěru.

Vezmu uklízecí vvozík, ještě jednou se podívám na pokoj 233.

Pousměju se; „No... některé kufry ukrývají oblečení. A některé ukrývají fantazie.“

Zhasnu světlo. Zavřu dveře a odjíždím uklidit další pokoj...

Jen moje představivost zůstala ještě chvíli v tomhle...