Posral jsem se z kafe ….

Příběh dospělého …(?)... muže a jedné paniky

Dospěl jsem do věku, kdy už neumím jít na obyčejnou kávu. Nevím přesně, kdy se to stalo. Ještě před pár lety byla káva nápoj připravovaný z upražených zrn, horké vody a podle vkusu také mléka. Dnes je to v mém podání komplexní diagnostický nástroj k odhalování citových traumat, životních slepých uliček a závad v mužské rozhodovací soustavě. Stačí, aby vám žena napsala, že by se s vámi ráda potkala. Normální muž odpoví: „Ano, kdy a kde?“ Já začnu řešit, co tím sleduje vesmír.

Nebylo to přitom tak, že by šlo o neznámou paní z internetového katalogu, která by mi po třech větách nabídla diskrétní odpoledne, vlastní ručník a parkování ve dvoře. Psali jsme si delší dobu. Nejen o sexu, přestože jsme byli na Amatérech a nebylo tedy nutné předstírat, že nás oba zajímá výhradně francouzská poezie devatenáctého století. Sex tam samozřejmě byl. Jsme dospělí lidé, nikoli členové skautského oddílu na duchovní obnově. Jenže vedle něj se postupně přimíchalo něco mnohem nebezpečnějšího: blízkost.

Začali jsme si psát o věcech, o kterých si člověk obvykle nepíše s někým, koho chce jen svléknout. O životě, dětech, vztazích, strachu, samotě a naději. Zkrátka o všem, co dokáže spolehlivě zničit jednoduchý a přehledný mimomanželský sex ještě dřív, než vůbec začne. A pak přišla nabídka setkání.

Káva.

Pouhé dvě slabiky, které by u psychicky stabilního jedince neměly vyvolat nic víc než otázku, zda si dá espresso, nebo cappuccino. U mě spustily interní krizový štáb. Najednou jsem neřešil, jestli se mi bude líbit. Řešil jsem, jestli se mi nebude líbit příliš. Neřešil jsem, zda si budeme mít co říct. Řešil jsem, co se stane, když si budeme mít co říct přesně tak, jak jsem doufal. A neřešil jsem ani to, zda skončíme v posteli. To byla v celé věci paradoxně ta nejjednodušší část. Postel má alespoň jasné rozměry a člověk zpravidla pozná, kdy v ní leží.

Mnohem hůř se poznává, kdy už leží v něčem citově.

Jsem totiž ve stavu, který se dá nejlépe popsat jako životní zakořenění po výbuchu. Člověk stojí, dýchá, občas pracuje a většinou se dokáže i sám obléct, takže z pohledu veřejného zdravotnictví působí funkčně. Uvnitř ovšem připomíná nádraží po zrušení všech spojů. Cedule svítí, hodiny jdou, jen nikdo netuší, kam se vlastně jede. A právě v takové chvíli se objeví žena, se kterou je vám dobře už při psaní.

To je samozřejmě ideální situace pro rozumné, lehké a nezávazné setkání. Přibližně stejně ideální jako testovat těsnost plynového potrubí zapálenou sirkou.

Čím víc se schůzka blížila, tím víc mi docházelo, že od ní nečekám jen kávu. Čekám potvrzení, že ještě dokážu někomu připadat zajímavý. Že se ještě dokážu těšit. Že život možná není jen soubor nemovitostních převodů, nejasných vztahových statusů a večerů, kdy člověk civí do telefonu, protože telefon alespoň předstírá, že na něj někdo čeká. Zkrátka jsem na jednu ženu a jeden šálek kávy naložil očekávání, která by neutáhl ani státní rozpočet.

A pak jsem udělal to, co dělá každý zkušený muž, když se přiblíží něčemu, po čem skutečně touží.

Posral jsem se.

Samozřejmě ne fyzicky. To by bylo jednodušší a vyřešila by to návštěva toalety. Já se posral existenciálně. Začal jsem přemýšlet, analyzovat, zvažovat, rozebírat a hledat správné rozhodnutí s takovou intenzitou, až se ze schůzky u kávy stalo jednání o přistoupení nové země do NATO. Můj mozek fungoval bezchybně. Vyráběl argumenty pro setkání, proti setkání, pro odklad, proti odkladu, pro život, proti životu a pravděpodobně by se při troše času dostal i k otázce, zda má lidstvo morální právo kolonizovat Mars.

Ve skutečnosti byla pravda prostší. Bál jsem se, že to nebude nic. A ještě víc jsem se bál, že to bude něco.

Kdyby to bylo jen nepovedené kafe, přišel bych o iluzi. Kdyby to bylo krásné kafe, přišel bych možná o zbytek bezpečné vzdálenosti, kterou si mezi sebou a skutečným životem pečlivě udržuji. Tak jsem schůzku zrušil.

Napsal jsem dlouhou, promyšlenou a poctivou zprávu. Takovou, po jejímž přečtení by měl každý rozumný člověk ocenit mou citlivost, emocionální vyspělost a schopnost nést odpovědnost. Ona odpověděla, že rozumí, respektuje to a už nebude psát.

Tím se ukázalo, že moje emocionální vyspělost má přibližně stejné komunikační schopnosti jako požární poplach. Měl jsem v úmyslu zrušit jednu schůzku a omylem jsem evakuoval celý vztah.

Následovalo vysvětlování. Ne, nechci, aby přestala psát. Ano, záleží mi na ní. Ne, problém není v ní. Ano, problém je ve mně, což je ostatně formulace, kterou lidé běžně používají těsně předtím, než druhému způsobí něco, za co údajně vůbec nemůže.

A pak mi napsala, že plakala.

To jsem nečekal. Do té chvíle jsem se mohl utěšovat představou, že pouze já jsem ten směšný idiot, který si z obyčejného setkání vyrobil citovou bitvu u Stalingradu. Jenže ona to obrečela. A najednou bylo zřejmé, že jsme v tom nebyli každý úplně sám.

Možná jsme oba tvrdili, že jde o první setkání, o kávu, o možnost zjistit, zda si vůbec sedneme. Možná jsme si oba nechávali otevřená zadní vrátka a předstírali, že se přece nic neděje. Jen si píšeme. Jen se poznáváme. Jen uvažujeme o tom, že se potkáme. Jenže lidé dokážou být citově velmi daleko ještě předtím, než se k sobě fyzicky přiblíží na méně než tři sta kilometrů.

A tak jsem nakonec zjistil, že jsem se nebál kávy. Bál jsem se významu, který jsme jí oba potichu přisoudili. Bál jsem se, že v ní najdu víc, než jsem připraven unést.

Což je velmi důstojný způsob, jak říct, že dospělý muž dostal strach z ženy, která mu byla blízká, přestože ji ještě nikdy neviděl, a zachránil situaci tím, že rozbrečel ji i sebe.

Člověk by čekal, že s věkem přichází moudrost. Přichází hlavně schopnost formulovat paniku v delších souvětích.

Poučení?

Celý den jsem si namlouval, že ruším obyčejnou schůzku. Večer mi došlo, že jsem zrušil něco, co jsme oba dávno přestali považovat za obyčejnou schůzku.

Napsala mi, že si pobrečela….

A já konečně pochopil, proč jsem se z toho celý den hroutil.