Incelové a zlatokopky

Je mi šestatřicet. Pamatuju dobu, kdy se lidi seznamovali naživo. Ne profilovkou, ne fotkou zadku a už vůbec ne zprávou: „Ahoj, pěkná. Stříkáš?“ Jsem z generace, která ještě stihla balit chlapy v hospodě místo v inboxu. A upřímně? Občas mám pocit, že jsme udělali technologický pokrok, ale v seznamování krok zpátky. Pamatuju, jak chutnal levný krabicák na lavičce v parku, jak voněl kouř z táboráku na chatě a jaký to byl pocit, když na počítači poprvé naskočilo ikonické o-ou na ICQ nebo když se načítal Xchat. Jasně, zažily jsme rozkvět internetu v přímém přenosu, ale i když jsme večer seděly u prvních onlinovek nebo Skypu, ten reálný svět venku měl pořád tisíckrát větší sílu.

Na základce a gymplu jsme s holkama žily v takovém tom naivním přesvědčení, že kluci si prostě vybírají tu svoji babu a vždycky chtějí ty nejhezčí kočky z volejbalu nebo roztleskávačky. Aspoň nám to tak tehdy připadalo. A já? Do svých sedmnácti jsem byla typické ošklivé káče. Taková ta holka, se kterou se skvěle pokecá, zajde na pivo nebo se opisují úkoly, ale na líbačku za kulturákem to fakt nebylo. Dneska už samozřejmě vím, že svět takhle jednoduše nefunguje. Že výběr rozhodně není jen na chlapech a že krása zdaleka není to jediné, podle čeho si lidé vybírají partnera. Jenže v patnácti nám to tak připadalo. A vlastně mi to ani moc nevadilo. Kolem bylo pořád tolik lidí, akcí a zábavy, že jsem vlastně ani neměla čas nějak tím hluboce trpět.

Až od vejšky se to celé nějak zlomilo. Káče vyrostlo a najednou kolem mě začali rotovat kluci, chlapi a občas i dědové. Seznamovala jsem se skoro výhradně naživo. Přes kamarády, v hospodách, na koncertech, v práci, ve škole, u vody, na vodě nebo prostě úplně obyčejně v obchodě či v tramvaji. Člověk se dal s někým do řeči a buď přeskočila jiskra, nebo nepřeskočila. Samozřejmě i tehdy byli úchyláci, otravové a borci, kteří nechápali význam věty „nemám zájem“. Jen jich člověk nepotkal padesát za večer, aniž by se zvedl z gauče.

Pamatuju si, jak jsme si tehdy s kámoškou na vysoké zkoušely dát inzerát na seznamku. Ale dělaly jsme to čistě z prdele. Tenkrát totiž platilo nejpřísnější společenské pravidlo: Na seznamce hledají jenom úplní tragédi a divnolidi. Člověk musel mít hodně velký sociální hendikep, aby musel psát inzerát na internet, místo aby zašel do hospody na pivo.

A pak... střih. Uplyne více než dekáda. Máš za sebou vztahy, možná manželství, rozchod, nebo v nějakém svazku zrovna jsi, ale chceš prostě někoho potkat. Jenže tvoje automaty tě už z logiky věci nepošlou do baru do tří do rána. A těžko budeš prcat někoho z práce, trenéra od dětí nebo chraň bůh souseda od vedle, co ti pak bude strašit před dveřmi. Cesty tak úplně automaticky vedou na internet.

A jasně, pokud hledáš nějakou hodně specifickou praktiku, fetiš nebo sexuální experiment, internet a weby jako Amatéři dávají mnohem větší smysl. Těžko budeš doufat, že v tramvaji náhodou potkáš někoho se stejnými chutěmi. Jenže i tady pořád platí, že slušná komunikace funguje líp než bezhlavé rozesílání stejných zpráv.

Jenže tam pak dostaneš facku. Na internetu člověk snadno získá pocit, že jsou tam samí incelové a zlatokopky. Nebo si to o sobě alespoň obě strany navzájem myslí. Na jedné straně stojí zahořklí chlapi s panickým strachem, že jim ženská obere konto o poslední stovku za espresso, a na druhé straně vyžehlené mumie s filtry, co hledají sponzora. Obě strany by si strašně rády někoho našly. Jenže jsou už tak nasrané, znechucené a otupělé z toho neustálého odmítání a přetvářky, že na sebe v té virtuální džungli už jenom kydají hnůj a prskají jed.

A co my, děti osmdesátek a devadesátek? Někdo zahořkl, někdo se přidal do klubu celoživotně frflajících a spousta z nás si jen tiše říká: „Zaplaťpánbůh, že dneska nemusím nikoho aktivně hledat.“

Protože je to těžký. Dřív to seznamování mělo úplně jiný rytmus. Zakecala ses v parku na lavičce s týpkem o knížkách nebo o muzice a najednou ti přišel neuvěřitelně charismatický, sečtělý a sexy. Na netu, ať už jsi na appkách nebo na Amatérech, se místo toho jenom brodíš přímými nabídkami na šukání. A pánové se pro změnu brodí stohy odeslaných zpráv bez odpovědi.

A je to jiné? Co si budeme povídat... nechtěli dřív lidi šukat? Ale jo, chtěli! Šukali jsme všichni a s chutí. Jenže nejdřív tam byla ta lidskost. Ten pokec na koncertě, ten oční kontakt, nějaká společná aktivita, přeskočení jiskry a až pak, jako přirozené vyvrcholení, přišla pořádná šukačka.
Málokdo k tobě dřív v baru přišel, plácl tě po zadku a řekl: „Nazdar kotě, máš krásnou prdelku, vystříkal bych ti análek. Chceš?“

Dneska ti tohle přistane ve zprávách ještě dřív, než si stihneš namazat chleba k snídani. Zmizela ta mezifáze. Zmizela ta lidská elektřina, kdy jsi toho druhého nejdřív nacítila jako člověka, než jsi mu dovolila stáhnout ti kalhotky. A právě proto dneska všichni sedí u těch displejů. Nenasycení, znechucení, ale furt doufají.

A víte co? Abychom si tu jenom nemalovali pohádky o starých dobrých časech, dáme si přímý přenos z téhle virtuální zákopové války.

Tady máte reálný přepis jedné čerstvé konverzace z Amatérů:
On: Ahoj, chtěla by jsi se sejít? 🤗
Ona: Ahoj. Proč bych měla? 😄
On: No přeci na sex? 🤭
Ona: Tím jsem ti chtěla naznačit, že o tobě absolutně nic nevím, na profilu nic nemáš a nějak nevidím důvod, proč bych měla chtít. 😄
On: Děláte z amatérů novodobé BRAVO, ukazujete se tu a když vám někdo odpoví, tak jste uražený. Někdo je tu špatně.
On: Lásku na celí život tu asi nikdo nehledá.
Ona: Doporučuji nejdříve o sobě něco napsat, nebo mít něco na profilu a pak teprve někoho někam zvát.
Ona: Měj se.

A co přesně na tomhle krátkém výměnném obchodu vidíme?

Vezměte si tu chemii. Na jedné straně stojí chlap, který si myslí, že když je ženská na erotickém portálu, má automaticky nastavený souhlas k mrdání s kýmkoliv, kdo zrovna projde kolem. Proč by tu jinak byla, že jo? Na co profil? Na co slova? Vždyť na celý život to přece není. Tak proč se namáhat? Hlavně neztrácet čas osobností. Jakmile nedostane do tří minut nadšené „ano, hned běžím“, je ukřivděný a hned začne poučovat o novodobém BRAVU.

Na druhé straně sedí ženská. Naježená, znechucená, unavená z pětistého paviána bez profilovky a bez špetky šarmu. A místo toho, aby ho prostě mávnutím ruky poslala do prdele nebo zablokovala, vystartuje, sekyruje a dává mu školení, jak se seznamovat. A všichni víme, že on si ta slova rozhodně k srdci nevezme.

Představte si tyhle dva lidi v baru před třiceti lety. On by musel sebrat odvahu, přijít k ní, něco říct, nějak vypadat a aspoň trochu se snažit. Tehdy ještě nešlo poslat dvacet stejných zpráv metodou kobercového náletu a čekat, že se některá chytí. Ona by do něj nešila jak přísná frigidní učitelka češtiny, protože by před sebou viděla živého člověka, a buď by to jiskřilo, nebo by se zasmáli a šli dál. Nebo by ho třeba jen poslala do háje, ale těžko by kvůli jednomu ocasovi proklela celé mužské pokolení.

Místo toho tu máme dva zahořklé bojovníky u klávesnice. Jeden si myslí, že ženská na internetu je automat na zasunutí bez nutnosti vkládat jakékoliv úsilí, a druhá už je tak otrávená touhle lidskou laciností, že na jakýkoliv pokus reaguje bodákem. A oba si touhle konverzací jen potvrdí, jak je ta druhá strana hrozná a nechápavá. 😀

A v tomhle citovém kompostu se dneska máme seznamovat, toužit a zažívat vášeň? Při seznamování na netu se až příliš často vytrácí to nejdůležitější. Obyčejnou zvědavost na toho druhého. Dneska chce každý hned vidět výsledky, ale nikdo nechce investovat ani kapku té lidské energie, ze které ta touha vlastně vzniká.

Pak se všichni strašně divíme, že je internet plný incelů, zlatokopek, otrávených ženských a zhrzených chlapů, co pak do éteru pouštějí jeden zahořklý výlev za druhým. A víte co? Jak s oblibou říkával Danny Glover ve Smrtonosné zbrani: „I'm getting too old for this shit.“ Raději zůstanu u starého dobrého balení naživo.

Takže jediná spásná rada na závěr: Vypadněte ven a zkuste to v reálu. A říkám to i jako člověk, který přes internet poznal pár skvělých lidí. Jen bych z něj nedělal jedinou možnost.

Hoďte do placu trochu té staré dobré odvahy. Zakecejte se v parku při venčení psa, kupte někomu drink, nebo oslovte tu holku na pláži, i když tam sedí s bandou holek. Zkuste to prostě jako vaši rodiče. Myslím, že úspěšnost bude rozhodně větší než tady. V nejhorším dostanete košem. Pořád lepší než další zprávu začínající slovy: "Ahoj krásko, zamrdáme? Diskrétně!"