Když to pustíš... 👌

Přijde vám taky, že se nám splní hlavně to, na čem už nám vlastně přestalo záležet?

Dneska jsem se v noci vzbudila třikrát. Poprvé žízeň, podruhé mě bolela záda a lýtka, tak jsem si je šla namazat. Tenhle týden byl totiž fakt mazec. Dva dny jsme po práci s kamarádkou stěhovaly její mamku - třetí patro a bez výtahu... dvě ženský. Hromada těžkých beden a nejlepší byly pohledy chlapů.

Takový to: "Ty vole... ony to fakt tahají samy? A k tomu jezdí s károu a velkými auty?"

Jo. Tahaly a zvládly jsme to. Kamarádka neměla náladu posílat fotky prsou blbcům, kteří nabízeli pomoc. To fakt nechceš tohle a já? Pro mě to byl trenink a bezzištná pomoc. Věděla jsem, že to zvládneme s trochou potu a úsměvem k tomu.

Mimochodem... při tom stěhování se stala ještě jedna věc.

Ve výtahu byl papír, kam se zapisovaly nějaké služby kolem domu. A úplně bokem tam někdo připsal:

"Byl jsem tu Fantomas."

No... a protože jsme jezdily výtahem každá zvlášť, dvě jsme se tam s těma bednama už nevešly, tak jsem při jedné jízdě dolů nevydržela a pod to připsala: "Já také. Kim Red." 🤣

Když pak jela kamarádka sama nahoru, smála se od přízemí až do 4tého patra. Úplně ji vidím, jak stojí ve výtahu a říká si:"Ježišmarja... ta ženská se musí podepsat úplně všude. Ty jsi jako pejsek, který musí očůrat každý roh."

Potřetí už jsem to vzdala.

Otevřela jsem mrazák, vzala si zmrzlinu, opřela se o kuchyňskou linku a koukala z okna a najednou mi hlavou prolítla jedna myšlenka: "Proč se nám některá přání splní až ve chvíli, kdy na nich přestaneme viset?"

Před víc než dvaceti lety jsem si přála jediné - aby tady nebyl takový provoz. Milovala jsem tohle místo, chtěla jsem si tu postavit barák, vychovat děti.... jenže auta jezdila jedno za druhým.

A pak... Cvak. Ticho. Po více než dvaceti letech postavili dálnici.

Dneska je tu klid, v práci jsem za dvanáct minut a nemusím čekat věčnost, než vyjedu z domu.

Splnilo se to.

Jen je na tom jedna krásná ironie... právě ve chvíli, kdy se nejspíš budu z tohohle domu stěhovat.

Pak jsem si vzpomněla na další přání: "Vedle práce jsem chtěla Lidl."

Přijeli projektanti z Prahy, ptali se mého šéfa, jestli prodá pozemek a nechá sbourat náš barák. Řekl ne.

Tak jsem si říkala: "Tak nic." A pak? Cvak. Lidl tam stejně stojí. Odkoupili všechny pozemky kolem nás a vešel se. Koukáme na něj z okna kanceláře.

Vtipné je, že stejně hrajeme s kolegy kámen, nůžky, papír, kdo půjde pro koblihu nebo pro svačinu.

Život má fakt zvláštní smysl pro humor a pak jsou tu ta přání... ta, která nejsou o silnici, ani o Lidlu. Ale o lidech. O lásce. O rodině. O vztazích... a právě ta se táhnou.

Dny, někdy měsíce i roky.

Jako kdyby nám život říkal: "Ještě ne."
A víte, čeho jsem si všimla?

Že ve chvíli, kdy přestanu něco zoufale držet, kdy pustím kontrolu, kdy se moje hlava zaměstná něčím jiným.

Tak najednou...

Cvak. A ono se to začne hýbat.

Nevím, jestli je to vesmír, osud, psychika nebo úplná náhoda, ale děje se mi to celý život.

A tak jsem dneska ve tři ráno stála se zmrzlinou v ruce, koukala z okna a usmívala se, protože tenhle týden byl šílený.

Dva dny od sedmi ráno do jedenácti večer. Práce. Stěhování. Koncert. Posilovna. Volejbal. Vyluxovaný a umytý auto.Divadlo. Právník. Skleník. Bazén. Grilovačka...

Uvědomila jsem si ještě jednu věc - možná se některá přání plní právě tehdy, když přestaneme sedět a čekat.

Když prostě žijeme, protože život se většinou odehrává někde mezi tím naším "musím to mít hned" a tím nenápadným "ono to nějak přišlo samo."

Tak mi řekněte...

Jaké přání se vám splnilo až ve chvíli, kdy jste nad ním mávli rukou a řekli si: "Kašlu na to?"
Na mě ještě čeká splněný sen s charizmatikým chlapem a jeho velkým chlupatým...... hafanem. Chachacha 🤣🤣🤣
Jdu si udělat kávu a musím dojíst zmrzlinu, ať mi nezabírá místo v mrazáku... a můžu si jít koupit novou :-)