čas

Vždy jsem byl pacifista a mírumilovný člověk, ale i jako takový stejně jako každý z vás
čas od času zabíjím čas, stávám se vrahem času. Jedno slovo tři písmena a jakou moc a sílu to obsahuje. Čas, co to vlastně je, do ruky jej nevezmeš, nepohladíš
jej po srsti ani proti, náš pán a vládce i když si někdy namlouváme, že jsme pány svého času. Je to striktně daná veličina, nebo platí, že se vleče, když
očekáváme něco milého a šíleně letí, když jsme s někým milým. Je snad čas umělec? To v hudbě se vše řídí časem a dobou a nebo je to možná největší
jedlík na světě, vždyť každý ví, že nic neodolá zubu času.

Tak si tak představuji, jak s tím časem žijeme, možná kdysi někdo zapíchnul klacek do písku a pak sledoval stín, jenž vrhalo slunce a tím začal měřit čas.
Zruční kováři přenesli klacek a písek do podoby slunečních hodin na domy do zahrad a začali jsme si myslet, že jsme si zkrotili čas. Jiní zruční zástupci
řemesla, sklenáři, vyfoukli umě dvě skleněné baňky a do nich vsypali písek té
pláže a začali éru přesýpacích hodin a čas se nám začal sypat, běžet, přelívat.
Jenže pokrok ani čas nezastavíš a tak jsme začali na zkrocení času vymýšlet a vyrábět složité stroje velké či malé, věžní hodiny, orloje, nebo jen hodiny na krbovou římsu až k hodinkám na svém zápěstí. Začali jsme svůj čas nosit na ruce, jenže ani to nám nestačilo. Pomocí důmyslných strojů jsme začali čas dělit na astronomický, atomový a kdo ví ještě
jaký. Máme čas v počítačích v mobilech a ve svých hlavách. Vše se řídí
časem, návraty modulů z vesmíru musí být načasovány s naprostou přesností.

A co na to čas? Nic, ten potvora potvorská si dál běží stejným tempem, jako když někdo zapíchl klacek na pláži do písku, jakoby se ho to všechno netýkalo, vleče se jak šnek, když se potím v zubařském křesle a letí jak smyslů zbavený, když
je mi krásně s někým v náručí.