Pan Horníček a já

Příjem byl rychlý. Pět minut a byl jsem v počítači. Dalších patnáct a měl jsem přidělené lužko. Pozdravil jsem se s pánem, který tam už ležel. Sanitární sestra mi řekla, ať si sundám piercing. Na sál s ním nemůžu. Říkám jí: „Je mi líto, ale neumím to. Prostě jsem ho čtyři roky nedal pryč.“ A tak tam zápasila s mým obočím mladá půvabná holka. Pan Horníček se potutelně usmíval. Působil moudře, zrale, zkušeně. Ještě aby ne, bylo mu 78. Mluvil moc přitažlivě, zdravě, hezky. Jeho hlas byl lákavej, pohled chytrej, pohyby pomalé, vzhledem k operaci tlustého střeva. „Nádor mi odstranili. A s ním snad dvacet centimetrů střeva“, povídá mi. Už v tu chvíli je pro mne hrdina. Týden od vážné operace a on rozesívá úsměvy a milá slova. Volají mne na prohlídku. Doktorka kolem třiceti mě očima, rukama, ušima projede a pošle zpátky na pokoj. Pak mě ještě pochválí za mou češtinu, ve které nenalezla ani špetku dialektu. „Kdy jdete?“, ptá se mě pan Horníček a já odpovídám, že zítra v poledne. Mám lufty. Ale můj spolubydlící mi to zpříjemňuje. Kantor, usuzuji v duchu, kantor s parkinsem, co pěstuje okurky. Tohle nálepkování dělám nevědomky. Promiňte, omlouvám se mu v duchu. Najednou slyšíme hluk. Přilétá vrtulník. Nejspíš je celá chirurgie nalepená na okně a sleduje pohyb záchranářů, kteří běhají kolem tyrkysové helikoptéry. Přichází sestra a oboum nám podává diazepam.

Ráno mě probudí pohyb pana Horníčka. Omlouvá se, ale po té operaci musí často běhat. Jistěže mi to nevadí, jak by mohlo. Velká vizita, primář jen na mě mrkne, a oznámí, že dnes mi provedou zákrok. Pan Horníček srší vtipem a radostí. Čekal, že ho pustí. „Jste ukázkovej pacient, ještě ne,“ oznamuje doktor. Ale to panu Horníčkovi nebere na kouzlu. Je tak optimistickej, až k obdivu. Dostávám anděla a punčochy, aby se předešlo embólii. Vypadám komicky. A kdo ne? Kolem jedenácté vstupuje fešný zřízenec, aby mě odvezl na sál. „Jdete pro mě?“, ptám se koketně. Usměje se a přikývne. Ve vteřině si sundávám pyžamo a jsem nahatej. Jen anděla najít. A než si stihnu říct o číslo, sestra mi dává oblbovačku do zadku. A už se mi točí světla. Všude kolem doktoři, sestry, zřízenci. Ještě nejsem na sále, roušky nemají. Představuje se mi anestezioložka, popisuje mi, jak to bude probíhat. Měří mi tlak, napichuje kanylu. Kolem jde další bratr. Připravuje mi prostor. Posouvají mne na sál, nerozeznávám je, všichni mají zahalené tváře. Ve vteřině usínám.

Probouzím se na JIPce. Velké bolesti. Po tváři mi teče slza. Jen to vnímám. A plachty kolem. Už mě odváží. Sténám. Prosím o injekci proti bolesti. Na pokoji mi je vyhověno. Pan Horníček se ptá, zda-li nechci s něčím pomoct. S díky odmítám a upadám do spánku. Bolesti mi nedaj spát. Jsem ale statečný, nenaříkám moc. Pan Horníček má hovor. Telefonuje s paní. Vychvaluje mě, jak prímového „kolegu“ dostal na pokoj. Vyhrabu chabý úsměv. „Každou minutkou to bude lepší,“ povídá mi. Jsem za něj vděčný. Přichází sestra, prý jestli jsem byl na malý. Odpovídám záporně. „Tak se honem snažte, jinak bude pan doktor cévkovat,“ řekne a odejde. Hrůzou se mi zvětší panenky. Pan Horníček ale povídá, že o nic nejde, že to nic není. Že horší je Fortrans na vyprázdnění střev. „Strašný, radši dva klystýry, anebo jedno cévkování, než Fortrans“, vážně pronese pan Horníček a já se poprvé od operace krásně rozesměju. Je to léčivé. On je léčivý. A začíná povídat o svém životě. Jak prožil válku, jak mu v den maturity umřela maminka. Jak se stal učitel, pak zástupcem, nakonec ředitelem. Jak úžasného souseda a letitého přítele má. Jak se o něj jeho paní bojí. Jak vnuk studuje dějiny. Jak miluje utopence s majonézou. Jak se snaží psát s parkinsem co nejúhledněji. Jak pěstoval ve třiceti višně a rajčata. Jak byl na vojně dělostřelcem, aniž kdy sáhnul na dělo. Jak byl za trest na pohřbu Klementa Gottwalda. „Prej za odměnu,“ ironicky mi vypráví. Řehtám se opět. „Byl to trest, od čtyř rána čekat deset, či dvanáct hodin, abych viděl zavoskovaného nebožtíka,“ postěžuje si s úsměvem. Povídání přerušuje sestra a zmínka o mém cévkování. Jdu bojovat a trvá to hodiny. Ale vyhraju. Dostávám prášek na spaní i proti bolesti. Nejtěžší hodiny po zákroku mám za sebou. Jen v noci mě budí ta nechutná kanyla. Nesnáším je. Nesnáším s nima spát.

Další ráno mě budí slunce. Bolest se skutečně zmenšila. Pan Horníček opět kvete. Malá vizita. Ošetřující lékař oznamuje, že domů půjdu nejspíš zítra. A že pan Horníček ještě musí na onkologii. Staniční sestra ho pohladí empaticky po tvářích a mě rozčepejří kohoutí ranní účes. Je andělská. Umí pohladit i duši. Zástup odborníku odchází, pan Horníček vyříkává obavy, ale je silnej. Jdeme snídat. On pak jde na vyšetření o patro výš, já si čtu feťáckého Mementa. Za hodinu je zpátky a může jít domu. Čeká na sanitku, zve mne na návštěvu k němu do vsi. Prej tam má jeho známej pěknou restauraci ve skále. Je vskutku roztomilej. Bude mi chybět. Podáváme si ruce, loučíme se. Já opouštím nemocnici tou samou sanitkou na druhý den.

Hned píši panu Horníčkovi pohled. I se zpětnou adresou. Těším se na jeho odpověď. Je rychlá. A okouzlující, jako on sám. Píšeme si pár týdnu. Rozhodnu se jít za ním. Chci vidět, jak se má, jak snáší tu zákeřnou chemoterapii, a ještě zákeřnější nemoc. Mé kolo mě k němu doveze. Je potěšen. Obejme mě. Vezme do skalní hospody. Vše je zdarma. Jen a jen pro mne. Protesty nepřijímá. Jen se potutelně usmívá. Umí to čarokrásně. Odjíždím před tmou. V srdci pln vzpomínek a hřejivých dojmů.

Píšeme si dál. Najednou ale nepřichází pošta od něj, nýbrž od jeho paní. Pan Horníček už není. Odešel. Vzalo si ho nebe. A já přicházím o část srdce. Nezapomenu na to, jak díky němu byla moje bolest snesitelnější a lehčí. Děkuju, pane Horníčku...