Přišla...

...celá
promáčená a v podpaží si nesla učení. Byla v maturitním ročníku a já
tenkrát nepochopil.

To až dnes už
vím, že se nepřišla zeptat na logaritmy a že si mohla vzít deštník, kdyby byla chtěla. Kdyby byla nechtěla… - kdyby nestála o to sušit svoje tělo pod mojí velkou košilí a kdyby nešlo o to mít rusé vlasy rozpuštěné na ramena.

Rozpuštěné
tak, že jejich ještě mokré konečky tvořily prameny cestičkám na její kůži, cestičkám,
které se ztrácely ve výstřihu mojí košile XXL zapnuté jen ke knoflíku na solaru plexu.



Měla půl roku před maturitou a taky malá pevná ňadra, pro která bych vraždil. Měla půl roku před maturitou a už byla dávno dospělá, jenže já tenkrát nepochopil.



Studovala francouzštinu a její nedokonalá česká výslovnost hlásky R jí při opakování
slovíček propůjčovala dokonalý akcent Madamme Pompadour, jejíž stejně malá
pevná ňadra byla předobrazem skleniček na šampaňské, které jsem s ní nikdy neochutnal.

Kdykoli ji potkám dnes, pořád si pro mě nese učebnice a má dlouhé vlasy, jaké se vlhkem nakrepují a taky svoje dávná, tenkrát ještě nedotčená dívčí ňadra.

A
každou noc potom se mi zdá, jak znovu stojí bez deštníku na mém prahu a vyzývavě si pohrává s oslím uchem starého školního sešitu. A vždycky má
znovu mou košili XXL, přilepenou k ještě mokrému tělu a místo náprsních kapes se jí tmavě rýsují zimou ztuhlé bradavky, které jsem s ní taky nikdy neochutnal...

A každou noc potom se mi zdá, že ještě můžu vrátit čas a milovat se s dívkou se strachem z maturitní
komise ročníku 92 - a z toho že nepochopím…



Pozdrav nicku xxminaxx,
jehož poslední galerie mě tenhle text připomněla. Sakra - zase bych vraždil… :-)