Drby a pomluvy

Na začátek bychom si mohli definovat slovo pomluva. Pomluva je totiž specifikována i v trestním zákoníku, který ji definuje takto:(1) Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou závažnou újmu, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok.

(2) Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.

Co na to říct? Asi nejspíš to, že kdyby každý občan podával trestní oznámení z důvodu pomluvy, všichni do jednoho bychom si šli pravděpodobně sednout, a ne jednou.

Každý tomu říkáme jinak. Někdo, drby, někdo tajemství, někdo pravda. Smutnou pravdou ale je, že pomluvy jsou neodmyslitelnou součástí lidstva, součástí společnosti bez ohledu na to, jaké následky taková neškodná „pravda“ může způsobit, kolik rodin může rozvrátit, kolik lidí připravit o práci, o přátele.

Pomluva je nebezpečná zbraň, jejíž sílu si možná mnoho „drben“ ani neuvědomuje. Zvláště v dnešní elektronické době, bychom si měli více uvědomovat následky našeho možná afektovaného výroku, možná činu z nenávisti, ze žárlivosti, ze vzteku, protože právě veřejně přístupné počítačové sítě nám otevírají bránu možností veřejně ublížit druhým, jsou nám jakýmsi jednoduchým prostředkem sebevyjádření. Ale co když ublížíme nevratně? Co když ublížíme příliš? Co když toho budeme litovat?

Nesmíme zapomínat, že co je jednou na internetu, to je tam uloženo navždy.

Všichni víme, že pomluva má dvě strany mince. Zatím jsem nastínila stranu prvou, stranu, která ubližuje, ať už záměrně nebo ne. Taky jsem odvážně, ale s přesvědčením naznačila, že jsme všichni tuto zbraň zvanou pomluva, drželi v ruce, a že každý z nás z ní už někdy vystřelil.

Nesmím ale opomenout ty na druhé straně mince. Ty ublížené. Nepochybuji totiž ani o tom, že mezi námi není nikdo, kdo může s jistotou říct, že nikdy nebyl propírán, že nikdy nebyl nespravedlivě obviněn a to třeba i lidmi, od kterých by to nečekal. Myslím si, že neméně bude lidí, u kterých takový čin měl následky. Každý náš čin sebou totiž nese to břemeno zvané následky , ať už to slyšíme rádi nebo ne.

Když je nám patnáct, dvacet, můžeme si říkat, že nám může být ukradené, co si o nás ostatní myslí, ale co když je nám třicet, zakládáme rodinu, rozjíždíme firmu nebo se chceme přestěhovat? Potřebujeme, aby se o nás nemluvilo ve zlém, potřebujeme, aby nás lidi okolo měli rádi, aby si o nás nemysleli nic špatného a nešířili dál pomluvy. Nechceme totiž poslouchat, že jsme špatní rodiče. Nechceme, aby nám krachovali firmy, protože se na nás všichni vykašlali. Nechceme se denně hádat se sousedem o kus pozemku nebo o to, že po desáté hodině štěkal pes na zahradě. A tak nám začne na názoru druhých záležet. Ve stáří přijde další zlom, kdy už nám bude zase jedno, co si kdo o nás myslí. Není ale lepší prožít tu produktivní část života v klidu a míru?

Možná vás napadne, že na erotickém serveru je to jiné, ale i tady se utvářejí různé vazby a vztahy, a pokud nechceme neustále zakládat nové profily a pak řešit komu přiznat pravou identitu a komu ne, tak i tady nám na názoru lidí záleží. Nikdo nechce cejch neoblíbeného.

Proč prostě nezkusit sílu pravdy? S pravdou se přeci lépe vyrovnáme než s pomluvou, přestože oboje může bolet stejně.