navždy

Moc přemýšlíš, řekl mi kdysi jeden muž. Poslal mi fotku, asi věděl, že na mě zapůsobí. Podobal se jednomu slavnému herci, po němž jistě mnoho žen šílí pro jeho úžasnou figuru. Na šedesát rozhodně nevypadal.

Na chvíli mě potěšilo, že si vybral mě. Řekl mi pak sbohem, chtěl jít za svým cílem a já byla moc daleko. Vzpomenu si, občas. Věřím, že ke svému cíli došel a přeji mu to.

Vzpomenu, neumím zapomínat. Zapomínat na ty, co se mě nějak dotknou.

Na mnohé působím – namyšleně. I když – myslí si to do té chvíle než mě dobře poznají.

Stavím mezi sebe a ostatní jakousi stěnu a málokoho za ni pustím. Málokoho nechám přijít až úplně k sobě a nebo ještě blíž. Protože vím, že když toho člověka nechám mne dotknout, že ten dotyk budu mít v sobě hodně dlouho a možná až napořád.

Neumím zapomínat.

Nerada hýřím slovy. Neboť slova, stejně jako vypuštěný šíp (děkuji pane Vančuro) se vzít zpět nedají.

A stejně tak je to i s větou Mám tě rád.

Když mi ji někdo řekne, beru ji s určitou rezervou. Velkou a širokou jako brázda, do které ta tři slůvka mohou snadno zapadnout. I když třeba s ozvěnou.

Je hezké slyšet Mám tě rád, je to milé a hřejivé, avšak – musím mít jakousi jistotu, vnitřní přesvědčení, že ten člověk, který to říká, opravdu ví, co říká a co za tím stojí. Že to není jen nějaké chvilkové mámení, pobláznění mysli, ztřeštěná touha či náhlá prchavá vášeň, vzplanutí, které první kapka uhasí.

K uvěření či jistotě nestačí tu větičku říci stokrát nebo tisíckrát. Nestačí ji vnímat jen jedním nebo dvěma smysli.

Kolikrát jsem psala dopis a tu větu měla v hlavě. Ale když jsem měla prsty nad klávesnicí nebo se pero lehce dotýkalo papíru, ruka se zastavila a hlavou proběhl otazník (jako blesk cumulonimbem) - jsi si jistá?

A tak, když tu větu říkám nebo píšu, myslím ji z celého srdce a vím, že to tak bude – napořád. A s klidem můžu říct, že zatím to tak vždy bylo.

A proto věřím člověku, který mi řekl: Jsem tu pro tebe.

Je to totiž stejně vzácná věta, věta, kterou vám v životě moc lidí nepoví.

A protože vím, že je vzácná, nesápu se po ní a hltavě nenatahuji svou ruku. Vlastně ji nenatahuji vůbec. Jen jsem moc ráda, že je a že je pro mě.

A kdy tu svou ruku natáhnu?

Nepřemýšlím nad tím, jestli on pro mě bude dost dobrý, ale jestli i já - pro něj.