Lavička

Sedí na lavičce, je tak krásně, právě začalo jaro. Chodí k té řece každý den, posadí se na lavičku a pozorují labutě. Je to jejich takový malý rituál. Někdy jim přinesou rohlík a krmí je. Vydrží sedět dlouhé hodiny, šedovlasý pár. Bere její ruku do dlaní a dlouze ji hladí. Dívají se do očí a usmívají se. Už z prvního pohledu je jasné, že si byli souzeni. Když se začne stmívat , zvedají se , pán ji opatrně zahalí do šálu a něžně ji pohladí po tváři. Pomalu odcházejí k domovu a drží se za ruce, šťastní, že se našli.

Je lezavo, podzim, ale na chvilku vylezlo sluníčko. Sedí tam na té své lavičce, ale sedí sám. Nakrmí labutě a něco si tiše šeptá. Pohlédne k nebi a po tváři mu stéká slza. Ve své vráščité dlani svírá starou ,zažloutlou fotografii...fotografii svatební. Je na ní krásný pár, dlouhovlasá, štíhlá žena a charismatický muž s uhrančivýma modrýma očima. Pohladí fotografii a se smutným, zoufalým pohledem zvedá oči k nebi. Zvedne se a pomalým krokem odchází, už nikam nespěchá.

Zase se všechno zelená a příroda vítá jaro. Lavička zeje prázdnotou, labutě dnes čekají marně. Na hřbitovní tabuli přibylo parte, na něm fotografie muže. Tvář vrásčitého muže s modrýma očima. Nejsou smutné, jen našli klid. Odešel za ní, za tou, co miloval? Jsou i " tam" tak šťastní a setkají se vubec?