Fotky

Když si prohlížím staré fotky, vyvolává to spoustu pocitů. Některé fotky vyvolají úsměv při vzpomínce na konkrétní situace, ale většinou se dostavuje hlavně smutek. Z kluků už nikdy nebudou ta roztomilá miminka, která bych si mohla chovat a tisknout k sobě. Už nikdy to nebudou ti roztomilí caparti s věčně rozbitými koleny. Už nikdy nepůjdou poprvé do školy, nebudou prožívat své první lásky a svěřovat se s tím. To všechno už je pryč, a mně nezbývá než doufat, že budu brzy babičkou a budu to prožívat znovu, přesto jinak, se svými vnoučaty.
Když si prohlížím staré fotky svého přítele, není to o nic lepší. Vidím tu část jeho života, kterou prožil s někým jiným. Nejspíš je to jen hloupá žárlivost, ale je mi smutno, když vidím fotky jeho dcery a ani nevím zda jí někdy poznám. Je mi smutno když ho vidím s miminkem v náručí a není to mé dítě. A samozřejmě srovnávám sebe a jeho tehdejší ženu. Rozum radí, že nesmím, ale srdce neposlouchá a trápí se.
Nakonec dojde k šílenému závěru. Jak můžou mít lidé společnou budoucnost, když nemají společnou minulost?! I tady rozum radí, že je to blbost, vždyť i v rodině jsem měla názorný příklad. Můj děda se podruhé oženil v 53 letech, když mně byly tři roky, a šťastnější pár jsem nikdy neviděla. Když mu po 30 letech manželství zemřela, báli jsme se, že jí bude následovat, tak silné pouto mezi nimi bylo.
Tehdy jsem to nechápala, a vlastně o tom nikdy ani nepřemýšlela, a dnes už tu ani jeden z nich není, a já se nemůžu zeptat na nic z toho, co se mi honí hlavou. Na zdi mi visí jejich společná fotka, a já se na ně dívám, stále ještě cítím tu velkou lásku, a sama sebe se ptám:"Jsem schopná i já ještě prožít něco takového?"