Ráno

Probudil jsem se rozjitreny, nejistý, zatazenou zaclonou se prodíralo ostré ranní slunce, dívka vedle mne spala, krásná, klidná. Jakmile jsem se jí dotkl, vztáhla ruce a ve spánku se ke mně přivinula. To mne uklidnilo. Měl jsem pocit, ze jsem obdržel úpis na další týdny, měsíce štěstí, které zlatilo každou vteřinu mého života. Věděl jsem, ze bych učinil cokoliv, abych ho neztratil . Navzdycky? Zapochyboval jsem. Co se stane až to nebude spící dítě, klidné svou nevědomostí? Až i ji změní čas? Možná, ze si toho nevšimnu. Možná, ze v mých očích zůstane stejná jako prvého dne. Bude žít dal čistou krásou, kterou mimo mne nikdo neuvidí a budu ji moci splácet, ze pro mne byla kdysi královničkou oděnou do svitu hvězd.
Prý se to stává. Říká se to. Ano.