Kdekoliv kdykoliv

V Paříži, na nábřeží ostrova St. Louis, táboří děti rocku. Zatraceně špinava zahrada mládí. U vody se válejí staré noviny - na těch se v noci spalo a milovalo - vítr žene po dlažbě staniol, strhaný z lahví od vina a u vysoké zdi posedavaji hloučky, někdo se pokouší hrát na harmoniku, na kytaru, píšťalu. Kvetou nesmělé i smělé , divoké lásky mezi špinavými papíry - nikde žádný bílý jednorožec - a kdosi vytrvale zkouší akordy La Palomy. Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená -
Když je svět aseptický, musí být jeho opakem špína, když jeho skleněné věže znamenají smrt, musí láska kvést na dlažbě nábřeží ověnčená řetězy. Když člověk nechce přijmout skutečnost, musí se od ni oddělit fantazií a čekat na rudy soumrak s čelenkou a pérem ve vlasech.
Po Seine projíždějí turisté na výletních lodích a fotografuji neznámý svět na ostrově v řece, mysli na svoje plné ledničky, zařízené pokoje a auta a myslí s obavou na svoje děti. Co kdyby jednoho dne vešel tenhle neznámý svět i do jejich domu a odvedl jejich dítě? Nepochopitelné, hrozné pomyšlení.
Občas projde kolem děvčátko v bílých podkolenkach a s andělskou tváři. Něco se v ni chvěje, boji se a přitom ví, ze jediné bezpečí je na té dlažbě, poseté roztrhanymi novinami. Krásný, bezvychodný svět věcně se opakujících zítřků, které neznamenají vůbec nic. Nebo ano?