Tak nevím...

Nedávno jsem potkal v hospodě kámošku z mládí. Byla pořád pěkná kočka a všichni kolem po ní jeli. Měla docela divoké mládí, byla hodně lehká a hodně toho vystřídala. Hned jsem si sedl k ní a dali se do řeči a brzy pro nás všichni okolo přestali existovat. Až jsme zůstali u stolu sami, to už jsme se k sobě hodně měli.
Pak ale kamarádka zvážněla a říká mě: "víš že jsem do tebe byla zamilovaná". Tak to jsem netušil a dodává: "Už od základky, to jsme se sice neznali, ale i pak když jsme se občas někde potkali. Vždycky jsi byl moc milí a strašně ses mi líbil. Mám na tebe tak krásné vzpomínky, nechci je ztratit. Prosím pojďme domů každý sám".

Holce jsem samozřejmě vyhověl a šli jsme každý na opačnou stranu.

Tak nevím jestli z toho mám mít radost nebo mám být naštvaný.