Píč jak pyča

Konečně jsou ty radovánky za náma.
Ne že bych nebyl romantická duše a neměl rád vánoce a nový rok a věci kolem toho...no, vlastně neměl, resp. Ne že bych to nesnášel, já jen nikdy nepochopil, proč se mám chovat najednou jinak. Tedy, spíš proč se ostatni chovaj jinak a divěj se, že se chovám jinak já, jenže já se chovám pořád stejně, jen jinak než ostatní. No vlastně zas tak jinak ne, kvůli klidu v rodině se částečně přetvařuju a jen uvnitř to ve mě řve.
Nejvic ale řvou moje játra, kromě standartni hladinky, abych to vánoční šílenství přežil totiž vždycky absolvuju nespočet rozluček s kdovim čím, naposledy to teda nebyla rozlučka, ale jen kámoš si chtěl posedět a pokecat nad pivkem...no, kromě toho, že si půlku věcí nepamatuju, tak vim, že se na některejch místech nesmím minimálně rok ukázat, úplně upřímně se stydím a nevím kde se to ve mě bere, kromě nějakých dvou ruskych studentek jsem chtěl vošukat i barmanky a dost nevybíravě jim to říkal, naštěstí nás jejich kolega vyhodil z lokálu a zamkl. Pak už bylo všechno skoro dobrý, v další hospodě, kterou už jsem navštivil sám naštěstí žádný holky nebyly, tak jsem byl v klidu a jen popíjel , poslouchal harmoniku a nějakýho čůráka v klobouku...z něj se pak vyklubal buzerant, co si myslel, že našel snadnou oběť, naštěstí jsem utekl, možná i bez placení, už nevim.
No a ted to tady máme znova...jako každý rok, s kolegama po novém roce jdeme přivítat ten nový do naší oblíbené Šatlavy.
To moje tělo mě musi nesnášet. Budu se snažit být hodný, ale moc si v tomhle nevěřím.
Určitě je nás tu takových víc 😀