První

„Koušu...“
„Co?“
„Kdysi dávno ses mě ptal, jestli koušu...tak řikám, že jo...“
Ne, že by bylo zrovna nutný to zmiňovat. Před chvilkou jsem ti to dokazovala jinak než slovy.
„Jak kdysi dávno?“
„No...tak před rokem? Byla to asi desátá otázka, na kterou ses mě zeptal.“
Ležíme vedle sebe, teplo a vlhko našich těl se prolíná s pradávnou živočišnou vůní. Jako už tolikrát. Uvnitř ještě doznívá tep, ale dech už se zklidnil. Povídáme si. Baví mě způsob komunikace, který jsme si vytvořili. Svobodná, otevřená, laškovná...s trochu přitaženou ruční brzdou sice. Ale i tak.
„No, ty vole...a ony teď po mně ty holky chtěj, abych s nima chodil na badminton a na večeře. No chápeš to?“
Nechápu...i když chápu. Hledaj, co já už mám. Ale na tyhle vyjednávání mě neužije. Když chci s někým spát, tak to řeknu rovnou, nepotřebuju předehru v podobě badmintonu. A v posteli se toho ze zkušenosti pozná beztak víc než nad špagetama.
Koukám na tebe. Pozorně, upřeně. Neměla bych – vím, že se to nedělá a vím, co to v lidech dělá. Není to podle pravidel.
„Co koukáš?“
„Niiic. Nemůžu?“
Zasměješ se.
„No...nemůžeš. Takhle se na mě vždycky koukala ona...“

Co to sakra vůbec děláme? Jak si myslíme, že tohle skončí? Vůbec nevíme, kam jdeme. Tak jako teda vlastně vůbec nikdo neví. To jen některý cesty dávají lidem iluzi, že mají jasný cíl, ale není tomu tak. Nicméně nehrajeme žádnou nízkou hru. V sázce je hodně, i když jsou karty vyložený od začátku. Mám sice pokerový eso v náprsní kapse džínový bundy, který nevím, kdo a kdy mi tam dal. Ale schovávat do rukávu ho v plánu nemám, udělala jsem si z něj záložku do knížky.
Jsi vážně tak nad věcí, jak se tváříš? A sem tam i z legrace říkáš? Je těžký tomu věřit, protože ve mně se toho odehrává často tolik, že tomu sama nerozumím. Vlny citů, který přichází kdo ví odkud a motají se mi v břiše společně s nejistotou, výčitkama a zmatkem. Strach ze ztráty...čeho? Kamaráda? Svobody? Zábavy, dráždivýho pocitu nepatřičnosti...? Pocitu, že přeci jen musím být pro tebe něčím výjimečná? Nebo se prostě jen bojím toho, že po tobě zbyde prázdno?
Koukáme na nějakej pitomej seriál, ale to je jedno. Bořím se ti do podpaží, voníš mi, šíleně mi voníš. Pokaždý, když od tebe odjedu, cítím tě ještě celý den ve vlasech. Mám to strašně ráda, přijde mi to takový hezky zvrácený, bejt cejtit chlapem.

Jde na nás spánek, už je dost po půlnoci, ráno se musím vypakovat brzy. Natáhnu se k lampě, cvak, tma.
Ležíme vedle sebe mlčky asi půl minuty. Pak jen věcně zašeptáš: „Poceem“ a přitáhneš si mě za ruku jak malou holku, kterou je potřeba vyvést z davu na její první diskotéce. Líbáme se. Poslední dobou se nějak moc líbáme.