Mé děti se za mne stydí...

No jo,je to docela smutné zjištění...

Tak si představte.
Dneska vstanu po noční,dám si sprchu abych se probral a s deštníkem v ruce se vydám k divadlu. Mladší dcera tam má dneska generálku na zítřejší vystoupení pro školy a pak pro veřejnost.
Takže s Karlem na vodítku kráčím svižným krokem k divadlu. Musím ho popohánět,aby se u každé čubčí značky nezastavoval,což nebere moc radostně. Kouká na mne tím svým pohledem ve stylu "rychle se ani pes nevysere". Vysvětluju mu,že cestou zpátky už spěchat nebudeme,ať si pak čmuchá kde chce. Dorazím k divadlu a radostně zjišťuji,že ještě nejsem poslední rodič. Oni taky napíší "dítě si vyzvedněte ve 12h" a dcera už mi v 11.15h volala,že můžu prijit...

Dítě mám a jdeme domů. Dávám dceři deštník,aby nemokla a vyzvídám jak to tam probíhalo. Zapáleně mi líčí ten průběh zkoušky a nástup jednotlivých kroužků na pódium. Cestou se stavujeme v obchodě,beru rychlý oběd a jdem domů. Doma už je starší dcera a radostně kolem mne poskakuje,že jdeme hrát...

Vysypu teda hranolky na pečící papír a dávám je do trouby,nastavím časovač a beru mobil. Přicházím do pokoje a lehám si na postel. Obě holky se dohadují co budeme hrát. Ještě je zastavuju a trvám na vybalené aktovce a převlečení do domácího oblečení. Mají to hotovo do 30 vteřin,což je pro mne zázrak,protože jinak jim to trvá i půl dne...

Konečně spouštíme Roblox. Všichni tři vstupujeme do hry.Rozdělíme si každý svou základnu a zaujmem pozice. Postupně vyděláváme peníze a za ně si budujeme svůj domek. Nakupujeme zbraně a navzájem si pomáháme chránit domy,před jinými spoluhráči. Ve třech jsme schopni se ubránit každému. Holky se mi smějí,když se někde zamotám,nebo mě zabijí. Hned ale vyráží mne pomstít,což mi vykouzlí úsměv na rtech. Jsou v tom hraní daleko lepší než já,přeci jen nemám tolik času se v tom zdokonalovat...

Ve hře se objevuje další ženská postava. Holky si s ní během hry chatují a přidává se nim. Chat se zobrazuje i mě,ale anglicky,takže z toho rozumím jen "ok" a "hello". Vydám se za svýma holkama a když dorazím k nim,nová členka na mne bez milosti začne útočit.

"Neeee,neeee!!! To je taťka,ten je snámi!!!" volá dcera v pokoji.

"Musíme ji to napsat,rychle! Jak se to píše anglicky?" dodává ta mladší.

Utíkám ve hře před útočící amazonkou.

"Tak ji napište,že jsem váš táta!" radím holkám a zběsile kličkuju.

Obě zvednou hlavu od dispeje a koukají se na mne. Chvíli je ticho a moje figurka se právě rozpadla na molekuly...

"To ji jako mám napsat,že to tady s námi hraje čtyřicetijednaletý týpek???" zeptá se mne ta mladší.

"No a? Copak dospělí nehrají hry?" opáčím se dotčeně "a je mi čtyřicet..."

"Tati na Robloxu asi těžko... přinejmenším je to divné..." dodává ta starší.

"Tak já ji napíšu,že jsi náš kámoš..." dodává mladší.

Musím si odfrknout. Tak už jsem starý na hraní her a mé dcery se za mne stydí...

Co naplat...

Hrajeme dále a ve čtyrech už nemáme konkurenci.

Líbí se mi,jak holky spolu spolupracují a brání jedna druhou. Mimo herní svět jsou pořád na nože,ale tady...tady si pomáhají a brání se navzájem,neváhají položit jedna za druhou ani za mne život. Třebaže je jen virtuální...

Mimochodem,znáte někdo Roblox,nebo jsem opravdu divný?

Fred